Trutnov je na tom s bezbariérovostí lépe než Paříž, říká ředitel klubu vozíčkářů

Jan Roček je s vozíčkáři hodně aktivní, vyráží s nimi do Krkonoš i na další zajímavá místa. Uměl by si je představit i v pořadu StarDance, kde vystupují jeden večer vozíčkáři s tanečními páry. "Naši členové dokážou tolik věcí, že byste nechápal. Byli by vděční a nemohli dospat," říká ředitel, který v Trutnově uvítal mezi vozíčkáři řadu slavných hostů, například herce Radoslava Brzobohatého, Petra Kostku, ale také tři velvyslance. "Nejvíc jsem byl ale nervózní, když měl přijet nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Setkání ovšem bylo velice příjemné a proběhlo výborně," vzpomíná.

Jak jste se dostal k vedení Klubu vozíčkářů v Trutnově?

V roce 1999, kdy jsem byl ve svých 33 letech půl roku v plné invalidce kvůli těžké osteoporóze, jsem začal přemýšlet nad tím, že se začnu věnovat sociální oblasti, i když se lidi někdy chovají strašně. Dělal jsem tenkrát ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové na neurochirurgii zřízence, pak jsem působil v Náchodě v diakonickém středisku Betanie. Hledal jsem něco originálního. Klub vozíčkářů jsem zakládal za velké pomoci manželky a jejích rodičů.

Čemu se věnuje Klub vozíčkářů Trutnov?

Zaměřujeme se na volný čas, aby si členové užívali výlety, oslavy narozenin, společně něco vyráběli nebo grilovali. Jde o to, aby měli vzpomínky. Moudří lidé správně říkali, že vzpomínky vám nikdo nevezme. Člověk žije ze zážitků a prožitků, o tom je náš klub. Loni jsme zvládli za pět a půl měsíce 22 akcí.

Kolik má klub členů?

Pět vozíčkářů a čtyři další členy, kteří chodí s berlemi. Nejsme jenom vozíčkáři. Kromě Trutnova je jeden z Dubence a jeden z Nové Paky. Ozývají se spíš sami. Když jsem chodil na úřad a ptal jsem se na kontakty na vozíčkáře, tak mi sdělili, že to zákon neumožňuje. Můžu je oslovit třeba na ulici.

Setkáváte se s tím, že vozíčkáři k vám do klubu nechtějí?

Ano. Nemám ale rád rozmazlování. Není to jen o tom brát, ale i dávat, společně něco vymýšlet, angažovat se. Museli by platit členské příspěvky, něco udělat, narazili by na to, že něco slíbí a nesplní. Radši jsou na počítači, sledují nekonečné seriály.

Která z aktivit členy hodně potěšila?

Třeba když krmili žirafy ve Dvoře Králové nebo lamy v Broumově. Jejich reakce byly nádherné a byli tak spokojení, že snad i žirafě ukápla slza.

Existuje podobný klub v okolí?

Zpravidla jde o sportovní kluby, které se věnují vozíčkářům. Ale takový klub vozíčkářů, který je v Trutnově, jsem jinde neviděl. Celorepublikově.

close info Zdroj: archiv Jana Ročka, Klub vozíčkářů Trutnov zoom_in Aktivity Klubu vozíčkářů Trutnov.

Uměl byste si představit vaše vozíčkáře ve StarDance? Šli by do toho?

Na 90 procent, pokud by nám to Česká televize nabídla. Pro ně by to byl velmi zajímavý zážitek.

Líbí se vám, jak se do StarDance zapojili vozíčkáři?

Princip je velmi dobrý a záslužný. Lepší zábavný pořad než StarDance v televizi neznám. Marek Eben s Terezou Kostkovou jsou kouzelní. Nelíbí se mi ale, proč se podporuje jenom Paraple. Když jsou adventní koncerty, tak se výtěžek dělí mezi neziskové organizace v republice, to samé je při dalších akcích jako Světluška, Kuře či Tříkrálová sbírka. Výtěžek ze StarDance jde jen pro Paraple. Je škoda, že se nerozděluje mezi více organizací po celé republice. Třeba taková Žireč, tam je snad nejvíce vozíčkářů s roztroušenou sklerózou v republice, existuje i řada dalších míst v Čechách a na Moravě.

Zvládli by vaši členové tančit na vozíku?

Ti dokážou tolik věcí, že byste nechápal. Byli by vděční a nemohli dospat.

Jak si poradí lidé na vozíku v Trutnově?

Lidi nadávají, jak je Trutnov v kopcích a bariérový. Nesmysl. Chválím město, jak například vybudovalo pěší zónu. To je vzor pro celý svět. Po spolupráci s úřady a Technickými službami se opravují chodníky a cesty tak, že se přitom myslí nejen na vozíčkáře, ale také důchodce s chodítky, maminky s kočárky, nevidomé s holemi. Na městě existuje pod vedením pana Rosy, nového starosty, skupina Trutnov bez překážek, která se tím zabývá. Její součástí je i náš klub vozíčkářů. Záměrem je, aby Trutnov byl v rámci svých možností co nejlépe přizpůsoben životu pro postižené občany, nejen vozíčkáře, ale také seniory a rodiče s malými dětmi. Ve spolupráci s infocentrem také vznikla mapa bezbariérových tras, která zohledňuje jakékoliv postižení.

Situace s bezbariérovými přístupy se tedy zlepšila?

Trutnov je dnes daleko lépe bezbariérový než slavná Paříž, i kus Holandska, jak jsem měl možnost se přesvědčit. Když někam jedu, tak sleduji, jak jsou na tom města s bezbariérovostí, to je taková nemoc z povolání. V Paříži jsme byli mnohokrát, takže vím, o čem mluvím.

Chcete tedy říct, že Trutnov je na tom lépe co se týká bezbariérovosti?

V každém případě. Trutnov je na to jednoznačně lépe v tomto ohledu. Nejen v Česku je špičkou.

Řadu let zvete mezi trutnovské vozíčkáře zajímavé hosty. Byli u vás známí herci jako Radoslav Brzobohatý, Petr Kostka, ale také tři velvyslanci nebo nejvyšší státní zástupce. Jak taková setkání probíhají?

To je velký zázrak. Všichni byli zajímaví. Je to něco jiného než vystoupení a koncerty před plnými sály, hosté u nás cítí rodinnou pohodu. V začátcích nám hodně pomohl herec Alfred Strejček. Díky bývalému poslanci a současnému řediteli Krkonošského národního parku panu Böhnischovi, který s námi spolupracuje, jsme měli u nás dokonce tři velvyslance, několik ministrů. Zvaní hostů má několik podmínek. Jako malá neziskovka nemáme ani na proplacení cestovného a to hodně ukáže charakter člověka. Například takový Jan Kraus okamžitě napsal, že stačí dát vědět, kdy má přijet a přijel. Letos mám v plánu pozvat zvláštního hosta na 20. výročí našeho klubu. Uvidíme, jak se to povede.

close info Zdroj: archiv Jana Ročka, Klub vozíčkářů Trutnov zoom_in Aktivity Klubu vozíčkářů Trutnov.

Byli jste nervózní, když k vám měly přijet na faru Církve československé husitské, kde máte zázemí, takové osobnosti?

Upřímně, nejvíc jsem byl nervózní, když měl přijet nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Setkání ale bylo velice příjemné a proběhlo výborně.

Jaké máte přání pro letošní rok?

Aby klub vydržel. Také bych si přál, aby se změnilo vnímání postižených, aby je lidi přestali brát jako mrzáky nebo je přehnaně litovali. Obojí je špatně. Za třicet let po převratu se to neposunulo. Můj pohled je takový, že by se měli brát rovnocenně, normálně, jako součást společnosti. To moc často nevidím.