Činnost jim totiž výrazně komplikuje nová evropská směrnice o používání historických zbraní. „Pokud se legislativní proces vyvine tak, jak ho schválili evropští poslanci, bude prakticky nesplnitelné organizovat přehlídky se zbraněmi a čestnými salvami," řekl předseda Klubu vojenské historie Trutnov Jaroslav Jindra. „Vojenské spolky skončí a nebude se radši dělat nic. Nikdo si nedovolí porušovat zákon," konstatoval.

„Paradoxem je, že když jsme v roce 1977 zahajovali činnost jako Klub historických zbraní, platil v té době totalitní zákon o zbraních z roku 1961, který nás absolutně neomezoval," uvedl zakládající člen Petr Kopecký. „Abychom měli jistotu, že se nám nic nestane, sami jsme si tenkrát dělali tlakovou zkoušku, kdy jsme zbraně nabili na několikanásobně větší než provozní dávku," popsal tehdejší situaci, kdy členové stříleli z originálních zbraní z roku 1866, terčovnic či kulovnic.

K jejich získání leckdy vedla zajímavá cesta. „Jeden kolega získal nádhernou kulovnici výměnou za cirkulárku. Já zase za chemickou laboratoř. Byl jsem blázen do výbušnin, měl jsem různé lahvičky, chemikálie, které jsem míchal dohromady. To jsem vyměnil za pravou lorenzku z roku 1866 z bitvy u Trutnova," připojil vlastní historku Petr Kopecký.

Originální podklady poskytl Arsenal

Klub vojenské historie by se musel zbavit i slavného děla, věrné repliky tříliberního horského kanónu z roku 1863. „Museli bychom si na něj pořídit speciální obrovský trezor, jinde by nemohl být umístěn. To si samozřejmě nemůžeme dovolit, takže by asi skončil ve šrotu," naznačil Jaroslav Jindra možnou hořkou budoucnost.

Trutnovský kanón je přitom skutečným evropským unikátem, který v tak precizní podobě jinde neexistuje. Klub vojenské historie si dělo vyrobil v roce 2001 přesně podle originálních výkresů, které si vyžádal z Vojenského muzea Arsenal ve Vídni. „Tam najdete spoustu fragmentů z prusko-rakouské bitvy u Trutnova v roce 1866," podotkl Petr Kopecký.

Trutnovští byli tak důkladní, že mají i vnitřní drážkování pro uvedení střely, jako měla původní hlaveň z roku 1863. „Bronzovou hlaveň nám odlila jedna firma, loukotě zhotovil starý kolař v Bernarticích," upřesnil Jaroslav Jindra. „Kromě malých drobností jako šroubů se naše replika shoduje s originálem na 95 procent. V tom je náš kanón výjimečný," připomenul současný předseda.

Vystřelují piliny

Než s ním vyrazili na přehlídky, přijel dělo zkontrolovat komisař z Ústavu pro zkoušení zbraní a střeliva v Praze. Brzy se stali terčem pozornosti. Jakmile vyjeli do Rakouska, nabízeli jim tamní zájemci 250 tisíc korun. „To jsme odmítli, kanón jsme neprodali," měl jasno Kopecký, který vzpomíná i na další událost. „Když jsme se zúčastnili setkání všech vojenských rakouských klubů v Mattinghofenu a organizátoři viděli náš kanón, poctili nás jako jediné čestnou salvou." Už v roce 1992 vítali v Rakousku trutnovský Klub vojenské historie projevem v češtině jako první český spolek, který se tam objevil po osmdesáti letech.

Aby měla salva pořádné grády, ládují dělo černým střelným prachem. „Je důležité kanón pořádně napěchovat, o to větší je pak rána," upozornil Jindra. „Naší specialitou je, že střelný prach napěchujeme a utěsníme papírovými válečky, ve kterých jsou zabalené piliny a hobliny. Ty pak vyletí z děla při výstřelu," vylíčil. „Kdybychom chtěli, mohli jsme střílet i ostrými. Jeden podnikatel totiž pro nás chtěl vyrábět granáty. Do toho jsme nešli, naši činnost bereme jako zábavu," doplnil zakladatel Klubu vojenské historie v Trutnově Petr Kopecký.

Zbrojní průkazy pro náklaďáky?

Historické dělo prý žádnou speciální údržbu nevyžaduje. Stačí po každé střelbě vymýt hlaveň horkou vodou s trochou mýdla. A natřít zbrojním olejem. „Bronz nerezne," pousmál se Jaroslav Jindra. Neskončí však trutnovský kanón ve šrotu, protože nejen na jeho používání, ale i uskladnění se budou brzy vztahovat mimořádně přísná zákonná opatření?

„Pokud měla být současná směrnice uzákoněna kvůli obavám z terorismu, měli v tom případě zavést zbrojní průkazy i na náklaďáky, které jsou v poslední době největší zbraní teroristů," poznamenal Petr Kopecký.