Dobrovolně se do něho přihlásilo na 70 mladých Trutnovanů. V letech 1953 a 1954 stoupla velice požárovost v okrese Trutnov. Proto na návrh tehdejšího okresního náčelníka okresní inspekce požární ochrany (OIPO) pana Josefa Valnohy byl v Trutnově založen požární sbor z povolání, a to 1. ledna 1955.

V Trutnově vznikla profesionální jednotka jako třetí v bývalém východočeském kraji. Prvních 15 profesionálních hasičů se rekrutovalo z dobrovolné jednotky. Převzali požární zbrojnici místního dobrovolného požárního sboru ve Farské ulici u kostela i techniku (dopravní vůz Mercedes a 2 motorové stříkačky PS8 DKV a DS 16, nákladní vůz Praga RN, dvoukolový žebřík 12 m, osobní vůz Mercedes a motocykl Jawa 250). Prvním velitelem profesionálního požárního sboru byl ve 28 letech jmenován Josef Procházka ze Zlaté Olešnice. První požár zažili „útvaráci“ 13. 2. 1955 v Národní škole ve Voletinách, kde hořel strop od zazděného trámu v komíně. Hned v následujícím roce 1956 se konalo velké námětové cvičení. Jednalo se o zřízení dálkové dopravy vody na naši nejvyšší horu Sněžku, od dolní stanice lanové dráhy.

V prvních letech se vzhledem k malému počtu hasičů sloužilo systémem 24 hodin služba a 24 hodin volno, což kladlo na hasiče velké nároky. V roce 1957 se zvýšil početní stav na 18 hasičů a přešlo se na dnešní systém služby tzn. 24 hodin služba a 48 hodin volno.

Rok 1970 byl rokem zlomovým – vybudovalo se první detašované pracoviště ve Dvoře Králové a v roce 1972 ve Vrchlabí. V roce 1975 se začalo uvažovat o stavbě nové požární stanice v Trutnově, která byla zahájena v roce 1977. Stavba proběhla svépomocí, jak se dříve říkalo v akci „Z“. Do nové budovy se sbor stěhoval v roce 1981. V rámci výstavby hasiči odpracovali přes 11 000 brigádnických hodin. V prosinci roku 1983 se podařilo dokončit 2. etapu: dílny, garáže, terénní úpravy a oplocení areálu. O tři roky později dokončili 3. etapu: garáže, úpravy nádvoří, sklady a protiplynový polygon. Sbor patřil v té době k nejlepším v kraji, a to jak ve vybavenosti, tak v organizační práci a ve výsledcích v požárním sportu.

Po politických změnách byl v 90. letech zřízen Hasičský záchranný sbor okresu Trutnov v čele s ředitelem tohoto sboru. V těchto letech vzniká také integrovaný záchranný systém, jehož základními složkami jsou mimo jiné Hasičský záchranný sbor ČR, Policie ČR a Zdravotnická záchranná služba ČR.
V roce 1998 došlo ke dvěma nejrozsáhlejším požárům – požáru textilního závodu MILERBA v Borovnici se škodou 103 milionů korun a textilního závodu PAJA v Trutnově–Poříčí se škodou 289 milionů. V roce 2000 zase hasiče potrápily povodně neobvyklého rozsahu na řece Labi od Vrchlabí až po Dvůr Králové.

1. ledna 2001 vznikl Hasičský záchranný sbor Královéhradeckého kraje jako samostatná organizační složka státu, jehož součástí se stal také trutnovský sbor.

Vladimír Kobosil: „U hasičů se jeden musí spolehnout na druhého“

Vladimír Kobosil, kterému bude v září osmdesát let, je jedním z 15 zakládajících členů prvního hasičského sboru z povolání v Trutnově. Dnes žijí už jen tři. On, jeho bratr Jiří Kobosil (1932) a Jaroslav Burdych (1923).

Na útvaru pracoval od roku 1955 do roku 1990 – celkem 36 let převážně jako hasič, později jako skladník. Byl absolventem hasičského učiliště a velice aktivní v dobrovolné složce požární ochrany, kde za svoji celoživotní aktivitu obdržel řadu ocenění a vyznamenání.

U příležitosti oslav 55. výročí založení hasičského sboru jsem ho navštívil a povídali jsme si o vzpomínkách a současnosti hasičského řemesla tak, jak to vidí on sám.

Jak vzpomínáte na začátky služby u hasičů?
Nastoupil jsem k požárnímu útvaru 1. ledna 1955. Bylo mi tehdy 25 let a přešel jsem vlastně z dobrovolného sboru do služby, která se stala mým povoláním. Byl jsem v té době již ženatý a měli jsme doma roční dceru. Druhá dcera se narodila o rok později, takže jsem měl starosti i o rodinu. Služba byla zpočátku náročná, hlavně na čas a na vybavení. Sloužili jsme na dvě směny, v každé po 7 lidech a střídali jsme se systémem 24 hodin služba a 24 hodin volno. Je pravdou, že někdy bylo potřeba zaskočit za nepřítomného kamaráda z druhé směny a to jsem pak na zbrojnici trávil třeba 2 nebo i 3 dny služby za sebou. Vybavení bylo špatné – měli jsme jen jeden oblek – na práci na stanici i na zásah. Prát obleky jsme si nosili domů. I hygienické vybavení bylo špatné, koupelna neexistovala, muselo postačit jedno umyvadlo se studenou vodou na umytí rukou – to bylo všechno. Technika byla nedokonalá – 2 dopravní vozy a jedna motorová stříkačka. Cisternu jsme dostali až o hodně později. Na cvičení jsme jezdili k rybníku na Polské ulici, poblíž městských jatek. Nejvíce požárů bylo v lesích ve směru na Žacléř po průjezdu parního vlaku. Boty jsme měli vojenské „půllitráky“ a na hlavu německé helmy. Když jsme přešli na službu na 3 směny, dostali na útvar cisternu a laminátové přilby, byla to už docela jiná služba.

Co vám služba u hasičů dala a co vzala?
Dala mi celoživotní vzpomínky na soudržnost pracovního kolektivu. Spolu jsme sloužili, ale společně i s rodinami jsme jezdili na dovolenou po vlastech českých, převážně k vodě a pod stan. Za nás sloužila jiná parta, my jsme jim to pak vrátili. Víte – u hasičů to ani jinak nejde, jeden se musí spolehnout na druhého a slovo kamarád znamená hodně! Co mi vzala si nevzpomínám, protože těch hezkých zážitků bylo moc, na ty rád vzpomínám a na ty špatné se zapomíná.

Zajímáte se o hasiče ještě i dnes, jste s někým v kontaktu?
Ano, zajímám se o jejich práci. Když vidím v televizi, jaké události musejí dnes hasiči řešit, tak jim to nezávidím. Bohužel zdraví mi nedovoluje, abych občas na hasičárnu zašel, ale informace mám od své sousedky, která tam také sloužila. Na hasiče vzpomínám v dobrém a rád.

Augustin Kraus