Se vzděláváním Ukrajinců pomáhá Diakonii globální humanitární a rozvojová organizace United Methodist Church UMCOR. Podle Kristýny Baše dochází na kurzy češtiny zhruba devadesát procent žen, byť některé nechtějí v Česku zůstat natrvalo.

To je i případ Iriny Likarenkové, která přišla do Vrchlabí z ukrajinského města Nižyn z Černigovské oblasti v dubnu s dvěma dcerami za manželem, který pracuje ve vrchlabské firmě Agro Hytos. „V létě zažívaly kurzy češtiny útlum, ale před zimou zájem narostl a je teď enormní. Lidé museli přehodnotit svoji situaci, nemají se kam vrátit. Jsou velmi vděční za naši pomoc. Nám naopak chybí pedagogové, kteří by Ukrajince učili česky,“ přiblížila situaci koordinátorka.

Čtyři v jednom pokoji

„Ve Vrchlabí se mi moc líbí, místní lidé nás přijali velice dobře. Chci se ale vrátit domů, jakmile to půjde,“ odpověděla Irina Likarenková, jaké má plány. Pracuje ve Vrchlabí jako pomocná síla v kuchyni ve škodovce a za tuto možnost je vděčná. „Kurzy češtiny mi moc pomáhají, můžu trochu mluvit česky, lépe rozumět a díky tomu se tady cítím lépe,“ dodala.

Dcery chodí do 4. a 5. třídy základní školy, ve čtyřech bydlí v jednom pokoji na ubytovně ve Vrchlabí. „Nájem si platíme. Rádi bychom se přestěhovali, ale bytů je málo a kauce jsou vysoké,“ poznamenala. Když má mluvit o situaci na Ukrajině, v očích má slzy. Smutným hlasem ji popíše jen pár slovy. „Sledujeme novinky. Situace je těžká, není tam světlo, teplo, voda, internet, nemůžeme ani volat domů mamince.“

„Kdyby nebylo války, žili bychom dál na Ukrajině“

Děsivé válečné momenty vyhnaly z Ukrajiny také další ženu. Olga Karatsiubová prchla z válkou silně zasaženého Mariupolu do Vrchlabí s devítiletým synem. „Mariupol je zničený. Bylo to hrozné. I když jsme přijeli do Vrchlabí, tak jsme se v prvních dnech pořád báli, jestli tady nelétají letadla, vrtulníky, neznějí sirény,“ přiznala, jak ji provázely situace, které zažívala doma. V Mariupolu, kde před válkou žilo bezmála půl milionu obyvatel, zůstala její maminka, proto denně bedlivě sleduje aktuální situaci. „Náš panelák se nachází v klidné části města, máme štěstí, že na něj nespadly žádné bomby a zatím stojí,“ oddechla si.

Paní Olga pracovala na Ukrajině jako hlavní účetní na městském úřadu, potom v nemocnici jako zástupce ředitele pro ekonomické záležitosti. „Měli jsme krásný život, ale válka všechno změnila,“ podotkla. Ve Vrchlabí bydlí na ubytovně, chodí na kurzy češtiny, syn nastoupil do 4. třídy. „Aktivně se učím češtinu, chci si udělat nostrifikaci diplomu a pracovat jako účetní. Kdyby nebylo války, žili bychom dál na Ukrajině a měli šťastný život. Nevím, jak to bude dál. Mariupol je zničený. Chtěla bych spíš zůstat tady, chci pro syna nejlepší život,“ řekla.

Táhněte domů, slyšeli krajané

Ačkoliv se sama přímo nesetkala s negativním postojem českých občanů, její krajané nepříjemné situace zažili. „V obchodě na ně křičeli: Ukrajinci, jeďte domů. To je velmi nepříjemné. Kdyby ti lidé viděli, co jsme museli prožít, jak jsme se schovávali před bombovými útoky, mluvili by jinak. Neumí si představit, co se u nás děje. Kdyby nebylo války, žili bychom dál na Ukrajině a měli šťastný život,“ zopakovala. „Ale Češi, které potkávám já, jsou milí. O to víc, když slyší, že se snažím mluvit česky. Usmívají se a pomáhají,“ dodala.

Podle koordinátorky pro pomoc uprchlíkům Kristýny Baše chodí do základních škol ve Vrchlabí a okolí zhruba 140 ukrajinských dětí. Dospělí mají pracovní uplatnění různé. „Většina žen, která k nám chodí pravidelně na kurzy češtiny, nenachází uplatnění pro svou relativně vysokou pracovní kvalifikaci. Ačkoliv jsou vysokoškolsky vzdělané a pracovaly jako psycholožky, personalistky, ekonomky nebo ředitelky výroby, tak teď dělají s hadrem v ruce. Tuto situaci může zlepšit právě bezplatná výuka češtiny. I přesto jsou ženy vděčné, berou jakoukoliv práci. Ví o podpoře českého státu, stejně jako to, že i naše země má svoje těžkosti,“ uvedla Kristýna Baše.