Její pracovna není velká a jeden skromný stůl v ní sdílí s dalšími dvěma kolegyněmi. Rodí se tu ale zajímavé projekty, které v posledních letech výrazně oživily společenské dění v Úpici. Ředitelka kulturního střediska a zároveň muzea Jana Nešněrová působí, jako by měla energie na rozdávání. Už tři roky ve městě vymýšlí výstavy, sestavuje a domlouvá program divadla, stojí za digitalizací kina. U veřejnosti si její práce vysloužila respekt.

Společně se zastupiteli, úředníky a dalšími zaměstnanci města stála také u zrodu projektu na rekonstrukci domů na úpickém náměstí. Ty budou kompletně přestavěny především pro kulturní potřeby za desítky milionů korun. Město se kvůli nim na deset let zadluží úvěrem.

Projekt ovšem občany Úpice rozděluje. Jedni se ho zastávají, jiní ho napadají a mluví o jeho zbytečnosti. Veřejnost výrazně polarizoval.

Jak jako ředitelka kulturních institucí v Úpici vnímáte diskusi ohledně investice do domů na náměstí?
Jedna věc je, že to stojí hodně peněz. To bohužel ano, ale na druhou stranu dnes stojí spousta věcí hodně peněz. Mrzí mě ale něco jiného. Projekt byl od začátku koncipovaný tak, aby lidi spojoval. Bohužel se dosáhlo na úplně rozdílný výsledek. Zastupitele i veřejnost rozdělil. To je mi hrozně líto.

Není problém v informovanosti veřejnosti? Byl nákladný projekt lidem dostatečně představen?
Co se týče zastupitelů, tak tam byli informovaní všichni. Každý měl možnost mluvit k projektu, pracovních schůzek proběhlo mnoho a každý se jich mohl účastnit. A také si vlastně každý něco řekl. I ti, kdo se od toho nyní distancují. Informování veřejnosti je jiná věc. Osobně si myslím, že tohle možná vedení projektu podcenilo. Ale to mně nepřísluší teď zpětně kritizovat.

Čím byste před pochybovači projekt obhájila?
Jde primárně o zázemí pro kulturu. Co je potřeba řešit aktuálně a urgentně, to je depozitář muzea, který ze zákona musíme mít. Naše současné prostory jsou malé a nevyhovující. S tím jde ruku v ruce i rozšíření výstavních prostor, ve městě chybí třeba stálá expozice o historii Úpice a Úpicka. Nyní sedíme v prostorech o zhruba deseti metrech čtverečných, to je kancelář pro tři zaměstnance. I ta by měla vzniknout nová, abychom nemuseli věci odkládat na zem a na skříně (probíhá zde rozhovor – pozn. aut.). Je pravda, že když se řekne muzeum, lidé si asi vesměs představí výstavy. To je ale jen špička práce, která se v něm odehrává. Nyní mají vzniknout místa pro badatelnu, která je hojně využívaná, restaurátorskou dílnu i dokumentární pracoviště. Zároveň nové prostory ulehčí i přeplněné budově divadla. Rozšíříme šatny pro herce i návštěvníky. Abych to shrnula – problémem jsou prostory kulturních institucí a podmínky pro práci v nich. Plusem také je, že se opraví kus náměstí. To je pozitivní jak pro kulturní organizace, tak i pro občany.

O co jde?

Oživení veřejného prostoru a podpora kulturního života. To je cílem úpických zastupitelů, kteří nejtěsnější většinou schválili investici do dvou sousedících domů na náměstí T. G. Masaryka. Díky úvěru ve výši 36,4 milionu korun budou kompletně přestavěny. Nové prostory nabídnou zázemí především pro kulturní instituce. Přesídlit sem má i informační centrum nebo soukromá kabelová televize. Představy zastánců však na veřejném zasedání napadla opozice. Vadí jí jak zřízení úvěru, tak samotný záměr investice a nesystematičnost práce. Téma se stalo žhavým také pro úpickou veřejnost, kterou rozdělilo. 

Vybavení nových prostor si mají jednotliví nájemníci financovat sami. Kde muzeum vezme prostředky na vybavení depozitáře?
Je to otázka grantová. Je pravda, že depozitář bude stát velké prostředky. Budeme muset žádat o dotace, musíme to postupně prostřednictvím třeba ministerských grantů, které jsou vypisovány pravidelně, nasbírat.

Máte představu o tom, proč je přestavba domů na náměstí podrobena tak velké kritice?
V Úpici jsme vymysleli tenhle projekt. A ten neměl žádnou jinou připravenou konkurenci, něco, co by bylo podstatnější a nebylo jen plácnutím do vody. Tenhle projekt je aktuální, má potenciál lidi spojovat. Nedokážu posoudit přesně, co lidem vadí a jak mnoho. Celá situace mě mrzí. Každé rozhodnutí investovat do kultury je investice navíc, to je pravda. Kultura jako taková je vlastně nadstavba. Není ale pravda, že tento kulturní projekt je pro málo lidí. I do muzea chodí lidé a chodí jich dost. A co je důležité, muzeum veřejnost spojuje.

Jaký je o dění v muzeu zájem?
Zrovna v pátek u nás proběhla vernisáž výstavy s názvem Velká výstava o knize. Navštívilo ji zhruba padesát lidí. Pravidelně připravujeme dvacítku přednášek, edukačních programů pro školy či aktivit pro děti. Navíc ročně přivítáme zhruba osmdesát badatelů, díky jejichž publikacím se zmínky o Úpici dostávají do knih. V muzeu se pravidelně setkávají i spolky. Nikomu z nich ale nemůžeme nabídnout reprezentativní zázemí. Vloni jsme zaznamenali návštěvnost 4500 lidí.

Ztotožnila byste se i s návrhy, které by podle opozice byly podstatnější než investice pro kulturu v řádu desítek milionů?
Určitě. Já sama bych chtěla chodník do Radče, líbila by se mi cyklostezka do Havlovic či dokonce na druhou stranu do Trutnova. To všechno by bylo hezké, ale ještě to znamená hodně práce. Budu se opakovat. Žádný z těchto projektů jsem nikdy neviděla na papíře. I proto mě těší, že mé volání po nových prostorech pro kulturu bylo vyslyšeno projektem, na němž jsem sama strávila mnoho práce. Zastupitelé se pohádali, to je mi líto. Hádají se lidé, to je mi dvakrát tak líto. Ale když se jakákoliv věc udělá pořádně, ráda to podpořím. I podle nápadů tu potenciál je velký.

Bydlíte v Trutnově a do Úpice dojíždíte. I proto můžete mít stále určitý nadhled. Co, z vašeho pohledu, Úpici nejvíce chybí?
Chybí tu hlavně práce. S tím je spojena spousta věcí. Kde je práce, jsou mladé rodiny a děti. Pak další věc. Do Úpice přijel můj kolega z Prahy, který se upřímně podivoval nad tím, jaké různé věci v Úpici jsou, například nad hvězdárnou. Ptal se mě ale, proč se s těmi věcmi nepracuje lépe. Možná i to je věc, která Úpici chybí – lepší propagace.

A co z pohledu volného času?
Zaměstnání mi bere hodně času, ale i proto se setkávám v Úpici s mnoha lidmi. Myslím, že tu mají, kam zajít. Jen kulturních možností je tu spousta. Kino hraje čtyřikrát týdně, divadlo nabízí přiměřený program sociálním podmínkám. Koncerty se pořádají v klubu Pálenka, což je jiný prostor než muzeum a třeba s divadlem se skvěle doplňuje. A na diskotéku na Dlouhých záhonech se také chodí. Mrzí mě asi nejvíc, že není kam jít na oběd do hezkého prostředí. To je problém i pro turisty.

Jaké Úpice nabízí pracovní prostředí pro ředitelku muzea?
Člověk musí často mít dost kuráže, aby svůj nápad dotáhl do konce. Myslím si totiž, že když se něco dodělá, lidé to nakonec určitým způsobem ocení. Ale než se cokoliv rozjede, trvá to dlouho, protože se musí překonat divná počáteční nedůvěra, která jde z mnoha stran. Musím něčemu hodně věřit, abych to pak dokázala prezentovat jako úspěch. Dám příklad, za loňský rok jsme zhruba ztrojnásobili předpokládaný počet tržeb v muzeu. To je skvělý výsledek. Snažíme se tu dělat lidem dobrou náladu, aby jim stálo za to pochopit jakýkoliv projekt. Kdo ale pomlouvat chce, bude. Pomluvám v hospodě od lidí, kteří si nezjišťují informace, se nevyhnu. A protože do hospod nestíhám chodit, těžko se jim mohu bránit. Věřím, že k projektu domů na náměstí lidé najdou vztah i díky parku, který má vznikat před divadlem.

Jak vnímáte úpickou společnost? Troufnete si ji po třech letech působení ve městě charakterizovat?
Úpice je nesmírně specifická. I proto, že tu žije velké procento starších lidí. Je tu spousta velmi vzdělaných lidí a těch, kteří mají, co nabídnout. Ti ovšem většinou mlčí a nic neříkají. Pak jsou tu lidé odvážní, kterým ale často, bohužel, chybí jiný rozměr. A pak to řeknu ještě jinak. Je tu spousta úžasných lidí. Kdo něco dělá, dává tomu všechno. Lidé od kultury po sport do svých aktivit rvou neskutečnou energii. Ale když to má jít dohromady, tak vyplouvají na povrch nějakým způsobem absurdní věci, kterým já nerozumím. Každý jede sám za sebe. Velkou roli hraje neinformovanost, neschopnost se informovat a důvěra k tomu, co si lidé neověří. Ve vztazích lidí tu často chybí takové zdravé kritické myšlení. To je dáno i velikostí města.