„Byl to opravdu ojedinělý, výjimečný případ. Nepamatuji, že by se někdy stalo něco takového,“ říká Wolfgang Berger, který je služebně nejstarším členem horské služby v Peci pod Sněžkou a náčelníkem tamního okrsku. Horským záchranářem je 32 let, pátracích akcí zažil nespočet.

Jde ve šlépějích svého otce, který působil u horské služby v Peci pod Sněžkou od roku 1955 do roku 1993. Rod Bergerů patří k nejstarším v Krkonoších, jejich rodokmen sahá až čtyři staletí do historie.

Na které pátrání nezapomenete?
Na to po našem kolegovi, které bohužel nedopadlo dobře. Dlouholetý dobrovolný člen horské služby Láďa Svoboda z Pece pod Sněžkou, sportovec, který mě učil hrát tenis, byl v důchodovém věku a vydal se na brusinky do Modrého dolu. Poté, co nebral telefon, se rozjela pátrací akce. Nedařilo se ho objevit, proto se přizval na pomoc policejní vrtulník, který měl lokalizátor na mobilní telefony. Díky němu se podařilo zaměřit telefon a najít Láďu, který se zřítil.

Wolfgang Berger je služebně nejstarším členem horské služby v Peci pod Sněžkou. Vyučený automechanik, který pracoval v ČSAD v Trutnově, se stal nejdříve v roce 1991 dobrovolným členem, v roce 1993 nastoupil jako sezonní zaměstnanec, od roku 2005 pracuje jako celoroční zaměstnanec. S otcem působil na horské službě rok, než šel do důchodu. „Začínal jsem v Janských Lázních na horní stanici lanovky na Černé hoře. Zázemí tam tehdy bylo v elektrickém rozvaděči. Sloužil jsem sám pro celou oblast Černé hory,“ zavzpomínal.

U horské služby působíte 32 let. Pamatujete si na svoji první pátrací akci?
To bylo v roce 1993. Poté, co jsem se stal z dobrovolného člena horské služby sezonním zaměstnancem, se podařilo, že jsem jeden rok pracoval se svým otcem. Ten působil u horské služby od roku 1955. Moje první pátrací akce byla s ním. Hledali jsme německé turisty, kteří se ztratili u Luční boudy. S otcem jsme tam vyrazili skútrem. Ačkoliv byla obrovská mlha a nebylo vidět ani tyčové značení, otec je našel úplně přesně. V hlavě měl takový kompas a dokázal se skvěle zorientovat i v mimořádně náročných podmínkách. Bylo pro mě výborné sbírat zkušenosti vedle takového mazáka. Tak by to mělo fungovat i dnes. Otec například zasahoval u velmi náročné pátrací akce, při níž horská služba hledala ženu, která se vydala v zimě v husté vánici s manželem a dvěma malými dětmi ze Sněžky z tehdejší České boudy na Pomezní boudy. Muž se dokázal dostat s dětmi na chatu Jelenka, vyčerpaná matka ale zůstala na trase, kde chtěla počkat. Našli ji zmrzlou.

Kdy jste naopak zažili poslední velkou pátrací akci?
Jsou to tři roky, kdy jsme na Černé hoře hledali muže, po kterém bylo vyhlášeno pátrání. Nedorazil, kam dorazit měl, známí ho začali pohřešovat. Do těžko přístupného, složitého terénu na úbočí Černé hory vyrazilo 80 lidí. Byl po smrti, když jsme ho našli. S největší pravděpodobností došlo k srdeční zástavě.

Bývalo pátracích akcí v minulosti více?
Předně existuje rozdíl mezi pohřešováním a klasickou hledačkou horské služby. Pokud jde o pohřešovanou osobu, řídí pátrání Policie ČR a my jí jako horská služba pomáháme. Při hledačce řídíme akci my. Ví se, že hledaný člověk se nachází v nějakém prostoru, a je potřeba ho najít. Buď si sám zavolá o pomoc, nebo jeho známí nahlásí, že se dostal do svízelné situace. Někdy to může být spojené s úrazem. Takových hledání je čím dál méně. Pořádná zimní hledačka dlouho nebyla. Proto chystám dobrovolnou cvičnou hledací akci v Peci pod Sněžkou, kterou chci udělat postaru, tedy tak, že nouzová SMS a podobné moderní pomůcky nebudou k dispozici. Ideálně, až bude špatné počasí a sníh. Za dobrého počasí nemá takové cvičení ten správný efekt.

Z pátrání po pohřešované matce a tříletém dítěti.
Šokující výsledek pátrání v horách. Podle policistů to byla vražda a sebevražda

Čím si vysvětlujete, že hledání ztracených lidí v horách ubývá?
Je to i díky chytrým telefonům a mobilním aplikacím. V mobilu si stačí otevřít mapu a lidé ví, kde jsou. Horší je situace, když se telefon vybije nebo se zhorší počasí a viditelnost je špatná. Dříve mobily samozřejmě nebyly. V minulosti existovaly na hřebenových boudách knihy túr. Bylo nepsaným pravidlem, když člověk vycházel na túru, například na Luční boudu, že se zapsal, kam jde, a uvedl předpokládaný čas návratu. Na recepci potom zkontrolovali, jestli se všichni ubytovaní hosté vrátili. Pokud ne, personál zavolal na horskou službu, že nedorazil člověk, a muselo se začít konat. Dříve špacírovalo po kopcích více lidí na běžkách. Dnes je trendem skialpinismus.

Jak se díváte na trend otužování? Přibývá lidí, kteří vyrazí na Sněžku jen v trenýrkách s holým tělem.
Je potřeba rozlišit otužilce od exhibicionistů. Kdo je trénovaný a otužilý, tak na horskou službu nevolá, že něco potřebuje, protože ví, do čeho jde. Potom existuje skupina těch, kteří se předvádějí. Přepísknou to a potom pro ně musíme vyrážet do terénu.

Vy jste měl k horské službě blízko díky otci odmalička. Pamatujete, v jakých podmínkách se tehdy jezdilo zachraňovat turisty?
To se samozřejmě nedá srovnat s dnešní dobou. Naši předchůdci měli jen běžky ve skříni, oblečení prachbídné - pláťáky, rukavice, čepice. Moc toho nebylo. Museli po svých k zásahu, což trvalo déle. Klobouk dolů před nimi. Dnes skočíme na skútr a jsme na místě rychleji, máme oblečení do extrémních podmínek. Co se ale nezměnilo, to je souhra. Bez souhry to při zásahu nejde. Ta je nejpodstatnější. Týmová práce je u horské služby naprostý základ.

Máte nějakou vzpomínku z dětských let?
Jako kluk pamatuji první skútr horské služby v Peci pod Sněžkou. Otec mě na něm vozil od mých čtyř let, držel jsem se za řídítka. Skútr tenkrát jel maximálně třicítkou. Dnes má skútr 130 koní, na rovině a v dobrých podmínkách jede až 115 kilometrů v hodině. Pokud je ideální cesta a nejdou po ní davy turistů, jsme schopní být z Pece na Luční boudě za osm minut. Ale taky se může stát, že bude špatné počasí a pojedeme tam hodinu.