Jeden velký sen a velká píle. I tak by se daly shrnout okolnosti, za kterých se Václav Vojtěch (1901–1932) stal nejen prvním Čechoslovákem, jehož noha vkročila na nejjižnější a nejméně obydlený kontinent na Zemi, tedy na Antarktidu, ale zatím i jediným Čechem vyznamenaným nejvyšším americkým vyznamenáním – Zlatou medailí Kongresu (Václav Havel v roce 2003 obdržel medaili Kongresu Spojených státu amerických. Tedy nižší stupeň než Vojtěch).

K samotnému výstupu na půdu Antarktidy si Vojtěch tehdy do svého deníčku, který poté vydal vlastním nákladem jako knihu Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem, poznamenal: „A opět mám plné právo přihlásiti se hrdě ke svému prvenství. V neděli dne 27. ledna 1929 po šesté hodině stanul první Čechoslovák na půdě jižní točny… Tato velká chvíle nebyla pouze mou osobní událostí. Příslušníci jiných národů hlásí se hrdě bez ostychu, když se jim podaří někde nově vztyčiti vlajku své země. V té chvíli přestává býti docílený úspěch jen jejich osobní věcí.“

Sedmnáct lidských životů si v roce 1928 vyžádalo ztroskotání vzducholodi Italia nedaleko severního pólu:

Vzducholoď Italia prolétá nad Nybrovikenem ve Stockholmu v květnu roku 1928
Zkáza vzducholodi Italia: Lidé přežívali na ledové kře, byl mezi nimi i Čech

V případě Vojtěcha se však o osobní věc jednalo. Kvůli tomu, aby se mohl výpravy vedené americkým polárním badatelem Richardem Evelynem Byrdem zúčastnit, musel nejen udělat řadu rozhodnutí, ale také věřit štěstěně.

Václav Vojtěch se narodil 29. listopadu roku 1901 v hájence ve Skřivanech nedaleko Nového Bydžova. Poté, co vystudoval novobydžovské gymnázium, vystudoval na Karlově univerzitě zeměpis a historii. Původně chtěl studovat práva, ale velmi jej ovlivnili novobydžovští profesoři historie a zeměpisu. A právě zde můžeme hledat kořeny jeho dobrodružného života.

Úchvatné záběry z dnešní Antarktidy:

Zdroj: Youtube

Po absolvování vojenské služby byl Václav Vojtěch vyslán Českým zeměpisným archivem do Paříže, aby zde zpracoval materiál z první světové války. Ve chvílích volna tam chodil do kina. A právě zde poprvé zhlédl film o tragické expedici kapitána Roberta Scotta v jižnímu pólu. Úžasem oněměl, do polárních koutů naší planety se zamiloval a jednou se i on chtěl stát polárníkem. Dlouho mu však štěstí nepřálo. „Zatímco si dělal doktorát na filosofické fakultě, sháněl prostředky na lyžařskou cestu po Finsku. Marně. Později byl v kontaktu s polárníkem, který jej zase nevzal na Sibiř,“ řekl nedávno ke strastiplným začátkům vedoucí Městského muzea v Novém Bydžově Jan Kohout.

A léta běžela. V roce 1928 se Václav Vojtěch dozvěděl o výpravě Richarda E. Byrda na „jihotočivou“ výpravu. „Mnoho nocí jsem probděl přemýšlením. Lodě, letadla, psí smečky a smělé projekty na výzkumy statisíců čtverečních mil neznámé Antarktidy, nevídaná a netušená dobrodružství na moři a na věčném ledu a konečně tisíce přihlášek z celého světa do služeb expedice (psalo se o deseti tisících) nedaly mi pokoje ani jediný den,“ povzdechl si Vojtěch ve své knize s dodatkem, že v té době si na živobytí vydělával jako kolportér novin.

Polárník ze Skřivan u Nového Bydžova Václav Vojtěch.Polárník ze Skřivan u Nového Bydžova Václav Vojtěch.Zdroj: se svolením OÚ Skřivany

V té době se také stal redaktorem Central European Press a začal spřádat plány, jak se k výpravě připojit. Rozjel dokonce kampaň, na kterou mu přispěli také Tomáš Baťa či Tomáš Garrigue Masaryk. Prostřednictvím amerického bankéře českého původu Tomáše Čapka zaslal Byrdovi osobní dopis, kde ho žádal o účast na expedici. Poprvé však neuspěl, a to ani s přímluvou od československého konzula ve Washingtonu. „Velmi oceňuji Vaše upozornění na jméno Václava Vojtěcha, který by si přál jeti s naší výpravou do Antarktidy. Skutečně nerad musím říci, že ho nemohu vzíti s sebou, poněvadž mám již všecky vědce, kterých potřebuji,“ napsal zpět Byrd.

Toto odmítnutí jej však nezlomilo a 25. září 1928 odjel do Southamptonu, kde se nalodil na loď do novozélandského Wellingtonu, odkud měla výprava vyrazit, přesvědčit admirála Richarda E. Byrda, aby byl do expedice přijat.

Topič, kuchař, cvičitel psů

Několik týdnů pak Václav Vojtěch chodil na wellingtonskou radnici přesvědčovat admirála, že ač je jen z malé vesnice uprostřed Československa, je pro výpravu ten pravý. Několikrát se zde s Byrdem sešel, ale nikdy to nevypadalo na to, že by jej přijal do posádky. Byrd byl sice jeho nadšením pro výpravu potěšen a jako satisfakci mu nabídl, že mu zaplatí cestu do Ameriky, kam se Vojtech chystal na jiné výpravy, ale to narazil. „Nechci peněz! Chci jet s vámi k jižní točně. Nemůže-li býti toto moje přání splněno, nepřijmu žádné vaší pomoci,“ řekl Vojtěch Byrdovi, když mu peníze nabízel.

Deník loni přinesl exkluzivní seriál z expedice na Antarktidu. Jak to tam vypadalo, popisoval Hynek Adámek:

Antarktida - večerní povídaní nad prací
Běžný den na Antarktidě: Samá práce, hutná polévka a večer pokec či laborky

A udělal dobře. Jen o několik dní později obdržel od Byrda dopis, kde stálo: „Jest přeci jen možné, že Mr. Brophy najde pro Vás umístění na lodi Bolling.“ (Expedice plula na dvou lodích, vlajkovou byla City of New York a Eleanor Bolling zásobovací).

Na lodi Eleanor Bolling přijal Vojtěch roli topiče. Ze strojovny se později dostal i na vlajkovou loď expedice City of New York. Postupně se z něj stal kuchař, číšník a cvičitel polárních psů a 29. ledna 1929 dorazil na Rossovu polární bariéru. O jeho přínosu výpravě, která trvala dva roky, svědčí i fakt, že v roce 1931 obdržel spolu se členy výpravy nejvyšší americké vyznamenání - Zlatou medaili Kongresu. A bylo to poprvé v historii, kdy obě komory amerického Kongresu hlasovaly pro udělení medaile velmi početné skupině. Nakonec bylo rozdáno 66 zlatých, 7 stříbrných a 9 bronzových medailí za zásluhy.

Nešťastná rozlučka

Po návratu do Československa v roce 1930 navštívil Vojtěch se svým přednáškovým turné také rodný Nový Bydžov. „Stalo se tak 10. 10. 1930 v nabitém sálu biografu Sokol,“ uvedl Jan Kohout. Už v této době se novobydžovský polárník připravoval na „dobytí“ severního pólu. Dokonce si udělal i pilotní kurz.

V létě roku 1932 se již chystal na cestu do Kanady, odkud se chtěl vydat na severní pól. Tam však již nikdy nedorazil. „Před svou cestou se chtěl rozloučit s kamarády. Při této rozlučce utonul v Labi nedaleko Sadské. Byla to nešťastná náhoda. Když se chtěl s loďkou obrátit, ta se převrátila a praštila jej do kořene nosu. Tím ho omráčila. Slavného cestovatele našli kamarádi až druhý den utonulého,“ poukázal na paradox dějin a života Kohout.

Poprvé od roku 1986 se dal do pohybu největší ledovec odtržený od pobřeží Antarktidy s vědeckým označením A23a:

Největší ledovec světa A23a se dal do pohybu
Obří ledovec od Antarktidy se dal do pohybu. Může způsobit chaos i záhubu

Dalším paradoxem dějin je, že jméno Václava Vojtěcha není v Čechách příliš známé. To mrzí i starostku Skřivan na Královehradecku Karolínu Hálovou. Ostatně právě v její kanceláři se skrývá jeden skvost, prvotisk Vojtěchovy knihy, kterou dedikoval svým skřivanským spoluobčanům. Jeho věnování na titulní stránce je datováno jen 11 dní před Vojtěchovým tragickým skonem. A píše se v něm: „Skřivany jsou mým rodištěm a domovem. Zůstanu jim vždycky věrný, poněvadž je mám rád. Vyšel jsem z nich do života, jenž mne zavedl až do dalekých krajů.“

Rodná hájenka V8clava Vojtěcha.Rodná hájenka Václava Vojtěcha.Zdroj: se svolením OÚ Skřivany

„Je to až dojemný vzkaz. Pro naši obec je to významný rodák, kterého si všichni vážíme. V centru obce máme po něm pojmenovaný nejen park, ale i hlavní ulici. Ale je škoda, že jeho jméno moc nerezonuje v české veřejnosti,“ posteskla si Hálová.

A jen málo lidí také ví, že od roku 1986 se v Krkonoších na Vojtěchovu památku každoročně pořádá závod psích spřežení. Jedná se o závod, v němž družstvo tvoří musher se psím spřežením a lyžař. Závod je inspirován dlouhými arktickými pustinami, při nichž si musher veze vše potřebné s sebou.