Lenka Vágnerová však rozhodně mezi ty šťastlivce patří. Kromě toho, že její otec byl významný český zoolog, cestovatel, spisovatel a zakladatel Zoologické zahrady ve Dvoře Králové, tak měla i tu příležitost poznat geniálního malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana. I když jejich první setkání neproběhlo zrovna podle bontonu.

Nepoznaný velikán

„Bylo mi asi osmnáct let, když u nás ve vile někdo ťukal. Já jsem si jenom všimla, že to byl nějaký starý pán v klobouku. Otevřel mu můj bratr Pavel, který jen řekl, že pokud hledá tátu, tak ten není doma. A zabouchl. Toho pána jsem ani nepozdravila, jen jsem si v duchu řekla, co to k nám jde za dědu," zavzpomínala Lenka Vágnerová.

V tu dobu prý vůbec netušila, kdo k nim přišel na návštěvu. To se však záhy dozvěděla. „Přišel táta, postavil nás do laťě a řekl: „Víte vůbec, kdo to byl? To jste nemohli být trošku slušnější? Vždyť to byl Zdeněk Burian." No a ve mně by se krve nedořezal. Ještě dlouho jsem si pak vyčítala, že jsem se zachovala tak hloupě," řekla Lenka Vágnerová s tím, že naštěstí měla tu možnost své chování záhy napravit. To když přijel Zdeněk Burian do dvorské zahrady na další konzultaci s jejím tatínkem. „Táta nás představil a já se mu v duchu hluboce omluvila," uvedla pokračovatelka rodu Vágnerů. Otázkou však zůstává, jak se oba mistři svého oboru vůbec seznámili.

Dva pohledy

Jedno je jisté. Bylo to v sedmdesátých letech minulého století, v době, kdy se Josef Vágner v roce 1975 vrátil z jedné z dalších expedic do nitra černého kontinentu.

Dále se však verze rozcházejí. „Maminčina verze byla ta, že jednou přišel od mistra Buriana dopis, ve kterém ho žádal, aby mu poslal nějakou svoji fotografii. Chtěl ho totiž nakreslit na titulní stránku jednoho skautského časopisu," řekla Lenka Vágnerová a dodala, že tatínek skutečně fotku poslal a zanedlouho se jeho portrét z palety Zdeňka Buriana dostal na titulní stranu časopisu.

„A tak se seznámili. Tedy alespoň podle mámy. A mistr pak do zoo často jezdil," uvedla Lenka Vágnerová a vzápětí dala k dobru i druhou verzi setkání. Ta pochází od osobního osobního řidiče Josefa Vágnera, Jana Skořepy.

I v ní však hraje velkou úlohu návrat z expedice do Afriky. „Když se táta vrátil z expedic, měl hrozně málo času. Stále někam jezdil a zařizoval vznik safari. Když měl volnou chvilku, rád si zdřímnul," zavzpomínala Lenka Vágnerová s tím, že v té době používal k cestám služební Volhu.

Tu ze začátku řídil sám, ale dlouhé cesty a vyjednávání jej zmáhaly. A tehdy na scénu vstoupil Jan Skořepa, jinak též velký obdivovatel díla Zdeňka Buriana.

„Táta potom vždy v autě zaklonil hlavu a, jak sám říkal, přemýšlel. No, zkrátka na cestách spal. No a právě Jan Skořepa se na jedné výstavě seznámil i se Zdeňkem Burianem, který jej posléze pozval do ateliéru. Tam Honza jezdil vždy, když tátu vysadil na nějakém jednání," uvedla Lenka Vágnerová s tím, že při takové jedné cestě se Josef Vágner zeptal Jana Skořepy: „Poslechněte, člověče, kam vlastně jezdíte, když mám jednání?"

A tak mu šofér prozradil, že jezdí za mistrem do ateliéru. Slovo dalo tehdy slovo a Jan Skořepa zavezl svého šéfa k Burianovi.

Oheň a voda

Podle svědectví Jana Skořepy první setkání obou velikánů připomínalo dostaveníčko ohně a vody. „K tomu mi Honza řekl: „Tvůj táta, to byl dynamit. Kamkoliv přišel, bylo ho plno. Zato mistr Burian byl jemný introvertní člověk."

K prvnímu setkání pak dodal, že Josef Vágner hned Zdeňka Buriana popadl kolem ramen a trošku s ním zatřásl. A Burian? „Ten prý na tátu koukal opravdu velmi ustrašeně. Ale nakonec si padli do oka. A možná díky rozdílnosti osob si tak rozuměli," uvedla zprostředkovatelka vzpomínkového setkání .

Kdykoliv se pak prý Josef Vágner cítil mizerně, jen řekl: „Víš co Honzo, nastartuj a jedeme za Burianem."

Svět přes svíce

V té době už bylo jedno, kdo vlastně koho s kým seznámil. hlavně že mohli navštívit Burianův ateliér. I když o ateliér v pravém slova smyslu se asi nejednalo. Alespoň o tom svědčí další vyprávění, tentokrát bratra Lenky Vágnerové, Pavla.

„On Buriana také navštěvoval. Když tam byl poprvé, přijel s očima navrch hlavy a vyprávěl, že mistr tvoří svá velkolepá díla v místnosti dva na dva metry," uvedla Lenka Vágnerová a dodala pozoruhodnou historku z mistrovy „kuchyně".

„Možná to nevíte, ale Zdeněk Burian měl v ateliéru svícen, kde stále hořely svíčky. Podle jeho teorie mu přírodní světlo a záře svíček dávají ten nejlepší pohled na malované dílo," uvedla pokračovatelka rodů Vágnerů.

Dodala, že Zdeněk Burian měl neskutečné nadání „vidět za roh." O tom se ostatně přesvědčil i Josef Vágner, když mu na ukázku přivezl sošku stromu života, který si přivezl z Afriky. Tehdy si prý Zdeněk Burian proti ní sedl, vzal skicák a bez omylu namaloval i zadní stranu sošky.

Pokud již byla zmíněna Volha, tak ta hrála roli i v myšlence vytvořit ve Dvoře Králové galerii s díly mistra Buriana.

Žádné repliky

„Při jedné cestě Honza tátovi vyprávěl, že Zdeněk Burian má v Japonsku reprodukce svých obrazů vytvořených z diapozitivů," uvedla Lenka Vágnerová s tím, že její tatínek se tehdy na Jana Skořepu zadíval a řekl: „My nepotřebujeme reprodukce. Co takhle vystavovat originály?"

„A to byl zrod myšlenky galerie," řekla dcera Josefa Vágnera a dodala, že původně se díla měla vystavovat v přírodním divadle ve sloupovém podchodu.

A možná i ve Volze vznikl plán, aby mistr Burian pro dvorskou zoo vyrobil na míru další díla. Původní scénář počítal se čtyřmi desítkami pláten. Do své smrti jich však Zdeněk Burian stihl namalovat „pouze" dvaadvacet.

A k některým se váže také zajímavá vzpomínka Lenky Vágnerové. Mistr byl totiž na sklonku života již velmi slabý, a tak mu plátna natahoval právě Jan Skořepa s jejím bratrem Zdeňkem.

Ztracený a nalezený

Mezi plátny určenými do galerie nefiguroval obrázek, který minulý týden „uzavřel kruh" spojení Zdeňka Buriana s rodinou Vágnerů.

Do galerie totiž přibyl obraz, který je nepochybně důkazem přátelství mezi Josefem Vágnerem a Zdeňkem Burianem.

Obraz, který vznikl z fotografie a byl dlouhá léta považován za ztracený. A to přesto, že „ztracený" byl i v době, kdy roky visel v domě rodičů. „Tím, že jsme měli obrazů více, tak jsem ho ani nevnímala. Když pak tatínek zemřel, obraz najednou zmizel," zavzpomínala Lenka Vágnerová, která si dlouhou dobu myslela, že v jeho ztrátě měl prsty její bratr Zdeněk. Když se však před dvěma lety otevírala v zoologické zahradě expozice připomínající Josefa Vágnera, zazvonili u Lenky Vágnerové burianologové s tím, že si chtějí prohlédnout jednak obrazy, ale také další pozůstalosti po otci, respektive mistru Burianovi.

„Měli s sebou také tašku. V té prý měli pro mě Překvapení. Návštěva se příjemně protáhla a já jsem je posléze dovezla na nádraží. Tašku si s sebou odvezli, aniž bych věděla, co v ní bylo," uvedla Lenka Vágnerová na kterou čekal za nedlouho šok, ale v dobrém slova smyslu.

Rodiče v obálce

„Přišla mi obálka od burianologů s dopisem,ve kterém se omlouvali, že mi při našem setkání zapomněli dát slíbené překvapení. Aby učinili mé zvědavosti přítrž, slíbený dárek tak posílají." řekla dcera Josefa Vágnera.

A jaké bylo překvapení v balíčku? Právě onen „ztracený" portrét rodičů namalovaný Zdeňkem Burianem.

Lenka Vágnerová ihned běžela za ředitelem zoo Přemyslem Rabasem s tím, že by ráda, aby obraz visel v expozici jejího tatínka. „Přemysl Rabas se na obraz koukl, uznale pokýval hlavou, že je to nádherné dílo, sbalil ho zpět do papíru a s obálkou odešel. Dlouho jsem dumala, co má za lubem. Došlo mi to až teprve tehdy, když mě před pár dny pozval na vernisáž, jejíž součástí byla světová premiéra tohoto díla. A udělal to nejlepší, co mohl udělat. Počkal na vhodnou příležitost, tedy na 110 výročí narození Zdeňka Buriana a 15 výročí tatínkova odchodu z tohoto světa," dodala Lenka Vágnerová.

I zde se však naskýtá otázka. Jak vlastně burianologové k obrazu přišli? Toto tajemství se dlouho nedověděla ani Lenka Vágnerová. Teprve při slavnostním odhalení vyšlo najevo, že ve „zmizení" měl opravdu prsty její bratr Zdeněk.