Kostelní varhany jsou životním osudem Karla Müllera z Malých Svatoňovic. Přinesly mu útrapy v nerovném boji s komunisty, ale hlavně mnoho radostí. Protkávají jeho životní příběh.

Jako člověk spojený s církví, navíc ze smíšeného manželství Čecha a Němky, nebyl Karel Müller v oblibě tehdejšího režimu. Musel skousnout útlaky, profesní ponížení. A tak zatímco ve válečných letech jeho rodiče poznali tlaky fašistů, po skončení války se pochopení nedostávalo zase z české strany. Benešovy dekrety rodinu připravily o veškerý majetek. Po nástupu komunismu útrapy gradovaly.

HON NA VARHANÍKA

Ze samoty v Petříkovicích, kde vyrůstal, chodil Karel Müller hrát na varhany do chvalečského kostela. Na žádost faráře pokračoval v činnosti svého otce, který mu v deseti letech zemřel.

„Pomalu jsem se učil. Bylo to takové dědictví po tatínkovi. Ale je pravda, že jsem kvůli tomu měl problémy. Lidé okolo církve nebyli za komunismu oblíbení," vzpomíná na otce dnes čtyřiasedmdesátiletý Karel Müller. Varhany ho ale pohltily. Hrál ve Chvalči, stále častěji dojížděl i na nedělní mše do Poříčí, kde hraje dodnes. „Jsem samouk, snažil jsem se zdokonalit. Nějaké hudební nadání mám, ale všechno jsem si musel vydřít," říká.

I kvůli aktivitám v kostele pociťoval stále častěji útlaky v osobním a především pracovním životě. Po absolvování trutnovského gymnázia nastoupil na běžnou dělnickou funkci do podniku Kara. A dálkově vystudoval Chemicko-technologickou vysokou školu v Pardubicích.

ONKOLOGIE ZA KOŽICHY

„Pracoval jsem v zástěře a holínkách jako dělník. Později jsem povýšil do výzkumu, vymýšlel jsem barvení kožešin a práce mě neuvěřitelně bavila. Byl jsem úspěšný, dokonce jsem něco i publikoval. Po příjezdu rudých tanků v osmašedesátém se ale všechno změnilo. Nikdy jsem nebyl žádný vůdce, ale za svůj názor jsem se nestyděl. Oni navíc věděli, že chodím do kostela hrát na varhany, a i proto mě postupně sešrotovali zase do gumáků," vzpomíná Karel Müller. „Ti nahoře dávali najevo, že se mě potřebují zbavit. Chodila na mě různá udání a dokonce jsem byl krok od kriminálu. Chtěli mi přišít rozvracení republiky. Nakonec jsem z toho ale vyklouzl," uleví si i po letech.

Novou práci ovšem nesehnal, kádrově byl nevyhovující. Musel vzít zavděk poníženou pozicí dělníka. „Byla to divná doba," pronese vystudovaný inženýr.

Po letech strádání získal místo v nově otevřené ozařovně v trutnovské nemocnici. „Potřebovali vysokoškoláka a já jsem byl ochotný tu práci přijmout. Nevěřil jsem ale po mnoha negativních předchozích zkušenostech, že mě vezmou. Komunisti mě utlačovali hodně systematicky a centrálně. Předseda místní partaje ale dostal stranický úkol, aby mě hlídal, protože potřebovali práci s milionovými zařízeními rozjet," upozorňuje na lehkou ironii v roce 1976 Karel Müller. „Bavilo mě barvení a chemie, to mi vzali. Ozařovače, to byl úplně jiný obor. Ale práci jsem si postupně zamiloval," říká. Aby ne, v nemocnici připravuje ozařovací plány, pečuje o přístroje a hlídá osobní dozimetry na zkrácený úvazek stále.

BOJ S ČERVOTOČI

Se změnou zaměstnání povýšil Karel Müller v 70. letech také jako varhaník – samouk. Jedinečné nástroje začal opravovat. „Už nám ty poříčské varhany moc nezněly, nedalo se na ně hrát. Na opravu nebyly peníze a tak jsem se do toho ze zoufalství pustil sám. Nastudoval jsem si metodiku z německé literatury a začal jsem je opravovat," vzpomíná. „Udělal jsem spoustu omylů, ale ty varhany drží dodnes," těší Müllera.

Oprava varhan ve vlastně domovském kostele mu ve volném čase zabrala zhruba pět let. V činnosti našel obrovského koníčka.

A zprávy o šikovném opraváři se rychle rozkřikly. Müller další roky zajížděl do Stárkova, Rtyně v Podkrkonoší, věnoval se i vzácným varhanám v Žacléři, Úpici nebo Markoušovicích. Srdeční záležitostí se pro něj ale staly varhany v Mříčné u Jilemnice, kam dojížděl v 90. letech s dcerou Erikou.

„Je to od nás daleko, nechtělo se mi tam. Dojížděl jsem vlakem a pak mě ještě převáželi autem. Jsem ale strašně rád, že jsem se sem dostal. To bylo jedinečné společenství lidí, které za svůj kostel neskutečně bojovalo. Stejně tak všichni dýchali i za své varhany," vzpomíná Karel Müller. „Byly v opravdu špatném stavu, nedalo se na ně hrát. Vzpomínám, že třeba červotoče jsme vyhnali tak, že jsme píšťaly nechali ozářit," usmívá se.

Přitom šlo prý o nejcennější varhany, které opravoval. Pochází z roku 1832. „Chtěli je vyhodit a dát elektronické. To by byla obrovská škoda," upozorňuje opravář a ladič, který má na svém kontě už osmičku opravených varhan.

Aktuálně se věnuje opravě varhan v úpickém Husově sboru. „Jsem asi v polovině, mám to tak ještě na dva roky. To víte, jde to pomalu. A tyhle úpické varhany, ty opravdu nebyly v dobrém stavu. Specializované firmy řekly, že do toho nejdou. Tak jsem se do toho pustil. K Husově sboru mám vztah, má žena tam za mlada chodila na varhany také hrát," usmívá se. „Vztah mám ale asi ke všem varhanám, které jsem opravoval. Každé jsou jiné, jinak ovládané a mají něco svého. Na všech jsem musel trochu improvizovat a jsem na ty opravy opravdu hrdý," říká skromně a upřímně Karel Müller, který stále ještě stíhá i vyučovat žáky v úpické hudební škole.