Z Ouzazarte do Marakeše vede přes hory jediná cesta. Silnice je, jak je zde zvykem, v dobrém stavu, lemovaná prodejci nabízejícími zdejší lávové kameny. Počáteční ceny bývají sice dosti přemrštěné, ale bez většího smlouvání není velký problém docílit ceny v přepočtu kolem 20 až 50 korun.

Nevím, zda byly tak zoufalí, či šlo o falzifikáty, jež jsou zde poměrně běžné. Pro laika jsou však od originálu nerozeznatelné. Do Marakeše jsme dojeli jako zkušení cestovatelé. Zvolili jsme jeden z odlehlejších hotýlků v místní medině. Byl malý, útulný a s odkrytým náměstíčkem místo vstupní haly.

Během pobytu jsme spali v hotelech od 21 do 55 eur za pokoj a noc. Teprve zde mě však napadlo, jak byly všechny čisté. V podstatě bylo jedno, kde jsme spali. Některé hotely nabízeli k dispozici WiFi připojení k internetu, většinou v jídelně. (Na internetu se dočtete, že téměř každý hotel ho poskytuje. V praxi však funguje zhruba každý druhý.)

Na odpoledne jsme vyrazili do města. Centrem marakešské mediny je náměstí Djemaa El Fna, v jehož okolí se v odpoledních hodinách začínají shromažďovat všemožní kejklíři, plivači ohně či cvičitelé hadů. Není vůbec nic zvláštního, pokud na vás najednou skočí opička, či na vás hodí hada ve snaze vydělat si za nějaké to foto. První ceny, co po nás chtěli, byly v řádu několika desítek euro. Vzal jsem tady fotoaparát a ukázal jim, jak fotografie mažu. Najednou došli k závěru, že euro nebo dvě stačí.

Navštívili jsme také řadu památek. Palác Bahia je sídlo postavené velkým vezírem Si Ahmedem Ben Moussou v devadesátých letech 19. století. Jde o pěkný příklad arabské architektury, který je pro turisty zcela otevřený. Jeho nevýhodou je, že turistů je tam někdy až přes příliš.

Viděli jsme rozlehlé trosky starobylého paláce El Badi ležícího nedaleko Paláce Bahia. Uchvátí zvláště sítí bazénů napuštěných vodou a několi-kametrovým dřevěným trůnem. Starobylou studentskou kolej s mešitou Medersa Ben Youssef jsme bohužel nestihli v otevírací době, jež se v ramadanu pohybuje od devíti ráno do pěti hodin odpoledne.

Jardin Agdal je klidná zahrada s mnoha studněmi.

Koutoubia je téměř 70 metrů vysoký minaret nacházející se nad malým parkem. My se k němu vydali v noci, jelikož se nám osvědčilo, že v noci bývají obdobné památky jednak bez turistů, jednak krásně osvětleny. Sedli jsme si na zídku a kochali se výhledem, s tím, že si dáme trošku vody. Před námi si hrály děti tak kolem 10 let věku. Ptaly se, zda jim nedáme také, že mají žízeň. Řekli jsem si, proč ne. Najednou jich tam však bylo deset a já si všiml, že můj foťák je pryč.

Strhla se mela a děti se rozutekly do všech stran. Chytil jsem jedno dítě a začal na celé kolo řvát, že je to zloděj. Dítě řvalo cosi francouzsky, co bych přeložil asi jako: nechte mě být. Mělo však smůlu. Rychle se kolem nás utvořil hlouček dětí a přihlížejících. Jeden postarší kluk vystoupil, že mi pomůže získat fotoaparát zpět a že se omlouvá. Vedl mě od jednoho místního zloděje k dalšímu a ptal se mě, zda je to on. Samozřejmě jsem netušil, kdo kradl. Zpravidla to tedy končilo tak, že se mezi sebou profackovali. Bohužel, nikam to nevedlo. Nabízel jsem klukovi peníze, nevěděl si ale moc rady. Poradil mi, ať jdu na policii.

Jedno z dětí mi nabídlo, že mě tam dovede a při cestě mi řeklo, ať chvilku počkám, že mi ho přinese zpět. Souhlasil jsem. Nevěřil jsem, že by mi policie pomohla.

Čekal jsem zhruba patnáct minut. Pocity ve mně bouřily a jen jsem se vztekal, jak jsem se nechal snadno okrást. O to větší byl můj úžas, když se klučina vrátil s mým fotoaparátem, na němž vyselo utržené poutko od obalu a ptal se mě, zda je můj. Z vděčnosti jsem mu daroval 200 drihanů. Jednak proto, že jsem mu je slíbil, jednak se jich skromně dožadoval a já byl šťasten, jak levně mě to vlastně nakonec přišlo.

Na druhý den jsem do letadla nasedal spokojený, že to mám vše za sebou. Ale přiznám se, že ta šílená nezkrotná země mi přirostla k srdci a rád se do ní zase jednou vrátím. A každému, koho nebaví se týden válet na pláži, bych vřele Maroko doporučil. Když už nic jiného, tak zažije zcela nevšední dovolenou.

Martin Dlask