Navečer, když nastal čas a teplota klesla ke 40°C, nás Berbeři svolali ven. Každý jsme vyfasovali alespoň tři litry vody na cestu. Zde to opravdu vše vypijete i vypotíte zcela bez problémů za několik hodin. Každý dostal jednoho velblouda a mohla naše malá turistická skupinka Italů a Angličanek vyrazit na cestu. Potáceli jsme se mezi stometrovými písečnými dunami zhruba 1,5 hodiny. Každý, kdo již na velbloudu seděl, jistě chápe, že po 20 minutách bychom všichni nejraději slezli a šli se projít s průvodci pěšky, ale pro ten zážitek jsme zatnuli zuby a vydrželi, než jsme dorazili do stanového kempu na kraji dun.

Večer jsme vymýšleli různé lidové tance za zvuku několik málo kapek, jež spadly, a vůně jehněčího, které nám dovezli k večeři. Naši berberští průvodci nás překvapili, když nám sdělili, že déšť v této části pouště není ničím zvláštním. Co na tom, že čas od času tady rostl pouze kus jakési trávy.
Za ten nádherný západ slunce, kdy světlo se vám odráží od přeryvů dun v dáli a postupně tmavne a tmavne, aby na nebi mohly se objevit tisíce zářivých hvězd, to rozhodně stálo.

V zimě se zde konají i třeba několikatýdenní velbloudí treky pro turisty z Merzouga do Zagory. Přes léto, kdy teplota je zcela běžně přes den kolem 50°C, to z bezpečnostních důvodu provozují pouze místní.

Na druhý den ráno jsme vyrazili jižní cestou k horskému městečku Tinerhir, vzdálenému zhruba 250 km. Za celou cestu jsme nepotkali jedné auto, pouze skupinku velbloudů spících ve stínu, pod uschlým stromem, na jinak vyprahlé pláni.

Tinerhir samotný je menší městečko nedaleko dvou slavných skalní propastí. Bližší Tudory a vzdálenější Dadés. V obou případech tři sta metrové skalní masivy z obou stran obklopují malé koryto řeky podle níž vede nepříliš udržovaná silnice. Jako všude v Maroku i zde se řeka považuje za místní lázně, a tak přes den je plná převážně Berberů, kteří se přišli na malou chvíli smočit. Musím říci, byly to sice jenom skály, ale ten pocit jakoby živých rudých skal mě doslova uchvátil. Pro cestovatele s větším autem je možné projet obě rokle na jednou. Mezi horami vede totiž stezka, jež je propojuje.

Vaše zážitky: Cesta do Maroka - 4. díl

Pro náš peugeot však byla příliš a zhruba v půli cesty jsme se museli otočit a vrátit. V místních horách jsme potkali mraky dětí, které za námi běhaly a žebraly o peníze o cokoliv a byly velmi neodbytné. Jako všude jinde i tady jsme je tedy upláceli bonbony. Dávat dětem peníze se mi jednak příčilo a někteří místní lidé doporučují jim nedávat nic z výchovných důvodů. Večer ve městě jsme potkali Maročana žijícího v Holandsku, který se vrátil do rodného města na dovolenou.

Ptal se na naši cestu a když se dozvěděl, že míříme do Zagory (turistická destinace, z níž se vyráží do velké pouště Chegaga), tak nás varoval, ať nezastavujeme, pokud uvidíme nějaká, jakoby rozbitá auta u silnice, žádající o pomoc. Říkal, že je velká pravděpodobnost, že to budou drogoví dealeři či lupiči. Nevím, co na tom bylo pravdy, ale taková auta jsme opravdu potkali a raději nezastavovali.

Martin Dlask