Na přelomu dubna a května je v Českém ráji tak nádherně, že nevíte, kam dřív. Nakonec je to jedno; stačí vyrazit kamkoli. Třeba k hradu Valečovu.

Zříceninu na skalním ostrově obdivoval Karel Hynek Mácha. Načrtl si ji do skicáře. Mně jako skicář slouží fotoaparát – digitální zrcadlovka. A nemaje schopnost meditovat nad hlubinami času, plácnu sebou na louku pod hradem. Nad galaxií pampelišek hučí včely. Tak je to už tisíc let.

Na pořízení snímku včely stačí pouhá tisícina vteřiny. Ale ulovit tenhle nepatrný okamžik je sakra těžké. Ony včely, milý čtenáři, totiž chvilku nepostojí. Jsou neuvěřitelně přelétavé. Strašně si vybírají. Na louce byly desetitisíce stejných pampelišek, ale každá ze včel musela obletět nejdřív několik desítek květů, než se na jednom chvilku zastavila. Musíte ji sledovat, lítat za ní a ještě podle toho, jak přecházejí mraky, měnit clonu a délku expozice. Když se včelička konečně někde uvelebí, je nutné praštit sebou na zem, rychle a přitom nenápadně se přiblížit na asi dvacet centimetrů, zaostřit a odpálit spoušť.

Než tohle uděláte, většinou je dávno fuč. A čmeláci? To jsou ještě horší prevíti! Je jich daleko méně, jsou obezřetní, opatrní a ještě vybíravější než včely. Když čmeláka vyplašíte, odletí pryč a už se nevrátí. To je vůči fotografovi prostě nehoráznost!

Život se skládá z nepatrných okamžiků osamění. Je třeba být trpělivý. Dlouho trpělivý. Pak, možná, na stý padesátý tisící pokus ucítíte v dlani drobný drahokam.

Jsou to jenom paběrky. Ale právě ten čas, který jste jim obětovali, z nich dělá odměnu dražší safírů.

Libor Jakubec