Opak je však pravdou. Ze zhruba 4 tisíc druhů tzv. vyšších hub, které v našich zeměpisných podmínkách rostou, je asi jen 20 procent jedovatých nebo nějakým způsobem k jídlu nevhodných.

Mnozí milovníci houbových pokrmů se řídí jednoduchým pravidlem: jedlé jsou jen ty, které mají zespodu tečky (rourky) a všechno ostatní jsou prašivky… A přesně tak to rozhodně není. Zcela zbytečně jsou přehlíženy rozličné druhy jedlých a pro kuchyňskou úpravu chutných holubinek a ryzců, ale i penízovek, čirůvek a pýchavek. Ze strachu se nesbírají ani bedly, žampiony a růžovky. Někteří dokonce neznají ani václavky. Chutnými, avšak opomíjenými, jsou také smrže.

Najdou se sběrači, kteří houby v lese chutnají a podle chuti je buď nechají být, a nebo je naopak strčí do košíku. Toto je však praktika, kterou rozhodně laikům nelze doporučit. Vždyť například ti, co se někdy otrávili Muchomůrkou zelenou, nejjedovatější houbou na světě, a přežili, potvrdí, že je tato houba vynikající, mírné nasládlé chuti. Naopak některé houby jsou třeba hořké nebo nějak pálivé, ale byť pro tyto chuťové vlastnosti nepřicházejí v úvahu jako oběd, nejsou jedovaté.

Zkušení houbaři a mykologičtí odborníci však znají u hub výjimky, u kterých je možné je chutnat a podle toho je buď k jídlu použít, či nikoli. Přesněji řečeno jsou dvě skupiny takovýchto hub. První jsou holubinky, z nichž ani jeden druh (snad až na mírně jedovatou a silně palčivou Holubinku vrhavku) jedovatý není a chuť je tedy faktorem, který rozhoduje o jejich použitelnosti. Velice podobně je na tom i druhá skupina – ryzce. U nich se posuzuje palčivost a barva mléka. Obecně platí, že čím oranžovější až červené mléko, tím je houba chutnější, naopak ryzce s bílým a palčivým mlékem se nesbírají. Výjimku tvoří pouze Ryzci syrovinka a černohlávek, kteří mají bílé mléko a jsou velice chutní.

Petr Kuráň