Ve volební komisi letos sedím podruhé a znovu vidím spíše místo přátelského poklábosení než přísnou úředničinu. „Dobrý den, pane Růžičko. Jak se má Michal? Přijde také volit?" ptám se tatínka mého spolužáka z gymnázia během kontroly platnosti jeho občanského průkazu. „Michal celý víkend pracuje, takže nedorazí. Určitě mu vyřídím, že ses na něj ptala," odpoví s úsměvem pan Růžička a bere si ode mě obálku, do které za plentou vloží hlasovací lístek a následně ho vhodí do volební urny.

A tak to probíhá téměř u všech příchozích, jelikož na malém městě se najde vždy někdo, koho alespoň jeden člen volební komise zná. Jediným problémem této práce je ovšem velice dlouhá doba čekání na voliče. V naprosté většině případů se všichni dostaví v pátek během brzkého odpoledne, v sobotu těsně před polednem a po zbytek dne je ve volební místnosti pusto a prázdno. Proto se členové komise musí nějakým způsobem zabavit. Jak jinak, než vzájemným zpovídáním nebo bavením historkami z minulých ročníků voleb.

Je jasné, že přijdou situace, kdy je zapotřebí odložit humor a řešit složitější věci. Vysvětlit voličům, že letos vkládají do obálky pouze jeden lístek s jednou politickou stranou a v rámci této strany mohou udělit čtyři preferenční hlasy, je někdy nadlidský výkon. Všem je jasné, že při sčítání hlasů opět narazíme na volební lístky, které nebudeme moci uznat jako platné. Také se stává, že se někdo dostaví k volbám s voličským průkazem nebo potvrzením o občanském průkazu, místo s průkazem samotným. Pokud si členové komise, předseda ani zapisovatel nevědí rady, jestli může tento konkrétní člověk u nás volit, je tu naše „horká linka" městského úřadu, díky které jsou všechny kritické situace ihned vyřešeny.

Nejvíce práce přichází, když se volební místnosti uzavřou. Je jen na nás, jak pečliví při sčítání hlasů budeme, abychom měli vše správně a netrávili zde čas až do pozdních nočních hodin. Což se již našim kolegům při minulých volbách stalo. Proto je třeba se začít soustředit. Máme v rukou osud našeho kraje.

Vladimíra Junková