Nebála se svobodného projevu v době nesvobody, odvahu k takovému jednání jí možná dodala i rodinná tragédie.V 17 letech totiž ztratila celou rodinu. Snad proto pak toužila zanechat po sobě zřetelný odkaz – i kvůli svým blízkým. V roce 2018 vyprávěla svůj příběh v Paměti národa.

Hana Špičková, se narodila v roce 1952 v Trutnově. S rodiči a bratrem žila v domku po odsunutých Němcích v Herlíkovicích. Dne 28. prosince 1969 došlo k tragédii, když dřevěný domek zachvátil požár, který z celé čtyřčlenné rodiny přežila jen Hana.

Sama, sama sebou…

Hana nevěděla, jak má po tom všem žít. V 17 letech se ocitla sama. Útočiště našla u spolužáka svého otce, se kterým se seznámila na pohřbu. Luboš Polák pracoval jako hlídač v JZD, přepisoval samizdaty a později podepsal Chartu 77.

Město Vrchlabí Haně přidělilo malý byt a v roce 1970 byla přijata ke studiu češtiny a němčiny na brněnskou filozofickou fakultu. K volbám nechodila, což byl akt velké občanské statečnosti.

Po vysoké škole se v roce 1976 vrátila do Vrchlabí a nastoupila na gymnázium v Jilemnici. Tam poznala Gerharda Jüptnera a provdala se za něj. Manželství se ale brzy rozpadlo, Hana zůstala sama s dítětem a druhým na cestě.

I v této složité osobní situaci podepsala Chartu 77. V šestinedělí ji tak přijeli vyslýchat estébáci z Brna. „Mlčela jsem nebo odcházela kojit do vedlejšího pokoje, zatímco oni se hrabali v krabicích a hledali kompromitující materiály,“ vzpomínala.

StB vyvíjela nátlak i na ředitele školy, ale ten si netroufl ji vyhodit. „Kdyby vyhodili ženu – samoživitelku jen proto, že nechodí volit – na tom by si Svobodná Evropa smlsla,“ vysvětlila Hana.

Po mateřské dovolené nastoupila v roce 1983 zpět do jilemnického gymnázia. Jako samoživitelka a chartistka věděla, že nemůže být politicky aktivní, aby chránila své děti. Přesto ale cítila stupňující se tlak. Vyvrcholil jejím proslovem nad hrobem Pavla Wonky, vrchlabského disidenta a poslední oběti československého komunistického režimu. Jeho pohřbu 6. května 1988 se ve Vrchlabí zúčastnilo kolem dvou tisíc lidí včetně představitelů Charty 77.

Hana pronesla nad rakví odvážná slova na rozloučenou: „Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“

Čtyři dny nato odešla Hana „po dohodě“ ze školy. Opět zůstala bez prostředků se dvěma dětmi. Pak si našla manuální práci, kterou se živila až do roku 1989. Kromě dvou synů vychovala tři romské děti v pěstounské péči.

Dočkala se svobody

Listopad 1989 byl pro Hanu velkou satisfakcí. Pracovala v Občanském fóru ve Vrchlabí, začala znova učit na gymnáziu, byla členkou rady města a zastupitelstva. Angažovala se v obnově česko-německých vztahů. Její zásluhou byl vybudován pomníček na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně, kde bylo v květnu 1945 zastřeleno 22 německých obyvatel města.

Hana Jüptnerová prožila nelehký a nepříliš dlouhý život, ale zanechala po sobě zřetelnou stopu. Zemřela 7. října 2019.

Příběh Hany Jüptnerové je součástí venkovní výstavy "Z totality do totality", která putuje po sedmi městech Královéhradeckého kraje a představuje příběhy osmi lidí. Expozice má za cíl upozornit na to, jak se oba totalitní režimy dotýkaly obyčejných lidí. V současnosti je výstava až do 24: června k vidění na náměstí T. G. Masaryka ve Vrchlabí. Následně se přesouvá do Hořic v Podkrkonoší, kde bude až do 24. července.

Vzpomínky Hany Jüptnerová zaznamenala redaktorka Michaela Čaňková pro Paměť národa. Paměť národa unikátní sbírka obsahující téměř 11 tisíc pamětníků ve veřejně přístupné databázi. Vydává vlastní webový magazín. Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Vzpomínky zaznamenávají redaktoři už takřka dvacet let. Od roku 2017 i prostřednictvím východočeské pobočky. S příběhy pracují ve školách v rámci projektu Příběhy našich sousedů, nově nabízí i pomoc seniorům v Centru pomoci Paměti národa. V roce 2020 se chystá organizace Post Bellum otevřít v Machoňově pasáží v Pardubicích moderní muzeum 20. století a vzdělávací centrum pro školy a všechny mladé lidi tzv. Institut Paměti národa. Paměť národa není financovaná ze státních peněz, je závislá na podpoře soukromých donátorů. Pomozte i vy. Klikněte zde. Nejlépe - staňte se pravidelným podporovatelem např. jako člen Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.

Iva Marková