Kliknutím zvětšíteČeši, natěšení ze založení samostatného státu, vyvěsili na Národním domě v Trutnově červenobílý prapor. Dlouho tam nevydržel. Německé vedení města z něj radost nemělo. „Žádné Československo, tady je Deutschböhmen!,“ hřímalo tenkrát. A hned šel za asistence tří strážníků dolů.
Zatímco na jiných místech lidé slavili na náměstích vznik Československa, pod horami, kde žila většina německého obyvatelstva, nevýskali. Horkou jehlou ušili v pohraničí nový státní útvar Deutschböhmen.
„Nový stát nebyl od samého počátku přijat s nadšením mezi německým obyvatelstvem českých zemí, přesto přistupovala jeho většina k událostem poměrně pasivně. Iniciativy se chopili především němečtí poslanci ve Vídni, kteří již 29. října 1918 vyhlásili v německých oblastech severních a východních Čech samostatnou provincii Deutschböhmen a ustavili zemskou vládu v Liberci. Vytvoření této provincie bylo schváleno o den později Národním shromážděním Rakouské republiky. Zanedlouho vznikly i další německé provincie na severní Moravě a ve Slezsku (Sudetenland), na jižní Moravě (Deutshsüdmähren) a v jižních Čechách (Böhmerwaldgau). Němečtí poslanci argumentovali při vyhlášení těchto provincií právem na sebeurčení národů, které bylo součástí mírových podmínek amerického prezidenta Wilsona,“ přibližuje situaci Pavel Zahradník ze Státního okresního archivu Trutnov.
Více než 90 procent obyvatel německé národnosti žilo ve Vrchlabí. Jaká tam panovala atmosféra?
Vznik samostatné Československé republiky 28. října 1918 je spojen i s výraznou změnou vztahů mezi Čechy a Němci na území nově vzniklého státu. Čeští Němci, kteří se dosud cítili být národem státním v rámci Rakouska-Uherska, se dostali do postavení národnostní menšiny, která se, ne vždy bezdůvodně, cítila být nerovnoprávnou. Průběh událostí souvisejících se vznikem republiky přispěl k vytvoření bariér mezi oběma národy, které se v rámci soužití v nové republice nepodařilo překonat. Ve většinově německém Vrchlabí byla v prvních měsících po vzniku Československa velmi vypjatá atmosféra.
Jak se projevovala?
Ačkoli byl ve Vrchlabí rychle ustaven Národní výbor pro vrchlabský okres, v čele s řídícím učitelem Robertem Turkou, nemohli zabránit tomu, aby vrchlabská městská rada vydala prohlášení, že území provincie Deutschböhmen, tedy i Vrchlabí, se nepovažuje za součást československého státu a podřizuje se liberecké vládě provincie Deutschböhmen. Poté vydaly podobné prohlášení i další úřady ve městě. V německých obcích začaly vznikat národní rady a polovojenské oddíly, ve Vrchlabí Bürgerwehr - občanská stráž, obecně byly tyto jednotky označovány jako Volkswehr. Rovněž četnictvo začalo v této oblasti skládat slib liberecké vládě. Zdejší obyvatelstvo tedy vznik Československa neoslavovalo a nepřijalo. Jeho představitelé se proti němu jasně vymezili připojením k německé reprezentaci v Liberci.
Byla situace na jiných místech Krkonoš podobná jako ve Vrchlabí?
Situace v dalších místech Krkonoš s většinou německého obyvatelstva byla obdobná. Na rozdíl od české části Krkonoš se zdejší obyvatelstvo stavělo ke vzniku Československé republiky negativně.
Kdy se Vrchlabí opravdu stalo součástí československého státu?
Vrchlabí bylo samozřejmě součástí československého státu již od 28. října 1918. I přes odpor zdejšího obyvatelstva. Německé provincie v českých zemích nebyly nikdy uznány, pouze byly proklamovány. De facto však došlo k připojení vrchlabského okresu až 7. prosince 1918 po obsazení města vojenskými oddíly a převzetí správy národním výborem.
Jakou roli tedy sehrálo vojsko?
Po krachu jednání se sudetoněmeckými politiky nezbývala jiná možnost než udržet celistvost historických českých zemí vojensky. Pražský Národní výbor ovšem ještě nedisponoval kvalitními vojenskými oddíly československých legií a celkově byl nedostatek řádných vojenských jednotek. Nelze se tedy divit tomu, že žádosti vrchlabského národního výboru o obsazení okresu byly dlouhou dobu odmítány. K obsazení Vrchlabí československými jednotkami došlo teprve 7. prosince 1918 v osm hodin večer, kdy do města vpochodovala setnina střeleckého pluku 11 z Jičína, kterou vedl poručík Josef Jireš, podporovaná oddílem dobrovolníků z řad Sokolů z Horní Branné a Martinic. Jedna skupina obsazovala město od vlakového nádraží, druhá přišla do města od kláštera. Bürgerwehr složil zbraně již před jejich příchodem a v celém městě nenarazili vojáci na žádný odpor.
Znamená to tedy, že se obsazení Vrchlabska vojskem obešlo bez dramatických událostí?
Ačkoli byla v prosincových dnech obsazena i další německá města (Trutnov 15. 12., Broumov již 2. 12., a další) a po obsazení Liberce 14. prosince 1918 uprchli představitelé vlády Deutschböhmen do Německa, německé iredentistické hnutí nebylo umlčeno. Mezi sudetskými Němci se dál šířily letáky, které vyzývaly k odporu proti Československé republice a propagovaly připojení oblastí, osídlených Němci, k Rakousku, případně k Německu. Články v podobném duchu se objevovaly i v místním tisku. Odpor vyvrcholil 4. března 1919, kdy proběhly volby do Národního shromáždění Rakouské republiky. Předáci českých Němců se snažili prosadit účast Němců z Československa na těchto volbách, což by potvrdilo občanskou příslušnost československých Němců k Rakousku a přineslo jim nárok na křesla v rakouském parlamentu. Volby byly samozřejmě československou vládou zakázány. Německá sociální demokracie na protest proti tomuto zákazu vyhlásila 4. března 1919 generální stávku německého dělnictva.
Jak probíhala?
Ve Vrchlabí byly toho dne vyvěšeny plakáty vyzývající ke shromáždění. Během dopoledne se ve Vrchlabí na náměstí shromáždilo několik tisíc demonstrantů, kteří skandovali protičeská hesla, například „Fui, die Tschechen“, „Heil, wir werden den Tschechoslovaken zeigen“. Jelikož byla tato demonstrace nepovolená, dalo ji okresní hejtmanství rozehnat vojskem a četnictvem. Akce se naštěstí obešla bez obětí na životech. Jinak tomu bylo v Hostinném, kde došlo při demonstraci ke střelbě a zahynuly dvě ženy.
Uklidnila se poté situace nebo byla dál vyhrocená?
Ani po potlačení demonstrací nenastal v nové republice klid v česko-německých vztazích. Německý tisk a letáky šířené německými nacionalisty interpretovaly vznik první republiky jako křivdu a odepření práva na sebeurčení. K vyostřování přispívaly i ne zcela citlivé, ale zřejmě nezbytné kroky československých úřadů. K takovým činům patřilo například nastěhování české menšinové školy do jižního křídla budovy gymnázia a později do německé jubilejní školy v jejím sousedství (Dukla), což bylo motivováno nárůstem počtu českých žáků ve Vrchlabí.
Jak změnila situaci druhá světová válka?
Druhá světová válka výrazně přispěla ke změně národnostních poměrů v českém pohraničí. V roce 1938 byly z pohraničí vyhnáni Češi. Po skončení války pak došlo k vysídlení naprosté většiny německých obyvatel. Změnila se tedy národnostní struktura oblasti, čímž došlo k ukončení národnostního problému, jenž jako červená niť procházel dějinami Československa v letech 1918-1945. Ovšem je nutno zdůraznit, že k jistému uklidnění národnostních sporů došlo již v průběhu dvacátých let v souvislosti s výrazným hospodářským růstem a zlepšením sociálních poměrů v republice. Zvláště patrný byl rozdíl vůči krizí zmítaným sousedním státům Německu a Rakousku. Daleko více začaly mezi sebou spolupracovat jednotlivé třídní a sociální skupiny bez ohledu na národnost, ale se zřetelem ke společnému zájmu. Většina německé politické reprezentace začala nejpozději od poloviny 20. let aktivně spolupracovat s československým státem. Přesto nelze říci, že by se pocit křivdy z myšlení českých Němců ztratil. Byl skryt pod povrchem a vybuchl ve třicátých letech, kdy byl probuzen iredentistickým hnutím sudetských Němců, které bylo posíleno nástupem nacionálního socialismu v Německu. Hitlerovo Německo dokázalo snah sudetských Němců dokonale využít k rozbití Československé republiky v září 1938.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
