Na jedné straně investice za desítky milionů korun, na straně druhé vybydlené soukromé domy. Vzhled Úpice trpí chátrajícími budovami. Jejich zadlužení majitelé jsou často v exekuci nebo s byty spekulují a pronajímají je sociálně slabým rodinám.

Nemovitosti, které ve své době bývaly chloubou podkrkonošské bašty, jsou v žalostném stavu. Jeden z nich stojí v Regnerově ulici.

Kdysi tu bývala luxusní vila Buxbaumových, místních továrníků. Židovští majitelé v ní ubytovávali městskou smetánku. Dnes v bytovém domě s vysokými honosnými stropy chybí okna, elektrické kabely i vodovodní trubky dávno skončily ve šrotu. Všude je neuvěřitelný nepořádek a zápach.

„Byly to lepší úpické byty, ale do doby, než se sem přistěhovaly první romské rodiny. Místní pak odešli a za pár let ten krásný dům vyhořel. Teď v něm bydlí jen bezdomovci,“ říká jeden ze sousedů s podmínkou anonymity.

Lidé bez domova a spekulanti v Úpici vlastní zhruba desítku domů. Okolo ruiny v Regnerově ulici veřejnost denně prochází do zubařské ordinace. Hlavní vchod město na své náklady zabednilo. Zezadu do něho však může kdokoliv přijít.

NEZVĚSTNÝ MAJITEL

Lukáše Kořena z jaroměřského Josefova, který dům vlastní, úředníci i zastupitelé marně nahání. Údajně žije kdesi v Hradci Králové. Jeho majetek je exekučně zabavený, sám Kořen je v konkursu a úpadku.

„Pravděpodobně jde o bílého koně, o majetku nemá nejmenší tušení a zřejmě v Úpici asi ani nikdy nebyl,“ myslí si Petr Hron. „Exekuce ho moc nezajímá,“ doplňuje Hron, zastupitel Úpice.

Všude uvnitř domu se válí plastové lahve od vína. V některých místnostech chybí i podlahové trámy. Vypadá to tu jako v ukrajinském městě Pripjať, které muselo být vybydlené kvůli výbuchu jaderné elektrárny Černobyl.

„Dům naproti pohřební službě je jednou z velkých zátěží. Bydleli tu slušní lidé. Ale za poslední roky jeho stav dokumentuje, jak s ním zacházeli nepřizpůsobiví lidé, které sem majitelé nastěhovali,“ říká místostarosta Úpice Karel Šklíba.

CENA VS. VZHLED MĚSTA

Radnice podle Šklíby uvažuje, že dům vykoupí. I exekuční cena však dosud převyšovala možnosti města. „Cena byla příliš vysoká. Jednou ale dům budeme muset vykoupit třeba za milion korun a za další milion ho zboříme. Taková je realita,“ doplňuje Karel Šklíba.

Město má totiž omezené možnosti. Nemůže zasahovat do osobního vlastnictví. Páky prakticky neexistují, a tak budova v Úpici bude „strašit“ dál.

„Dům odkoupit musíme. Všechno ale vězí na majiteli, kterého nemůžeme dohledat,“ mrzí Petra Hrona. „Je hloupé, že kdo přijede do Úpice od Havlovic, vidí nejprve takové domy. Nedělá to dobrou reklamu. Až dům jednou padne, můžeme tu udělat třeba parkoviště,“ přemítá Hron.

„Pracovníci z textilky pana Buxmauma dům opečovávali, ještě před pár roky tu žili slušní lidé, kteří ho udržovali. Největší problém nastal po přistěhovaní černé komunity. Během pár měsíců se barák mohl nechat odstřelit. Z domů létaly na silnici flašky, obyvatelé neustále hulákali,“ vzpomíná soused. „Bydlím tady třicet let. Tohle jsem nezažil,“ mrzí seniora.

Podobných domů je po Úpici více. Jde o nemovitosti vlastníků, které s domy i byty spekulují.

Město přitom v minulosti podobně nevzhledné objekty už vykoupilo. Na náměstí na jejich místě buduje kulturní centrum, od fotbalového hřiště budova zmizela úplně.