Narodila se v Trutnově, dětství a mládí prožila v Mladých Bukách. Od jara roku 1946 žije v Německu, kde vystudovala učitelství angličtiny a francouzštiny. Patří do generace německé menšiny, která byla po válce ze Sudet násilím odsunuta z rodiště. Jak se dnes na minulost dívá vzdělaná a tolerantní dáma?

„Na ty chvíle se nedá zapomenout. Ale je potřeba se s událostmi, které tehdy řídila politika a nacionalistické síly, vnitřně vyrovnat,“ komentuje smířlivě současnost žena, která o svůj domov přišla jako čtrnáctiletá holčička.

„Dlouho před transportem jsme koncem války věděli, že musíme odejít. Buď na východ, nebo na západ. Pro moje rodiče, i prarodiče, to vše bylo mnohem těžší, než pro mě. Já si tehdy jen říkala: zaplať pánbůh, že to je za námi,“ svěřuje dnes dávné pocity a zážitky aktivní seniorka z Würzburgu, Susanne Eisele.

Mládí, otrávené nacionalismem

Své zážitky z násilného odsunu popsala velmi autenticky a nekonformně v rukopise s názvem Mládí v Čechách – otrávené nacionalismem. Její vnímání a zkušenosti ze života v předválečném Československu, a v protektorátu, vzbudily nevídanou pozornost v bavorském tisku.

close zoom_in close zoom_in „Mluvčí vyhnaneckých svazů nezastávají můj názor. Když jsem se ohradila proti jejich nároku hovořit jménem ´ sudetských Němců´, namítli mi, že já nemám toho ´správného ducha´ sudetského Němce,“ prohlásila před lety mimo jiné Susanne Eisele ve svém rukopise k minulosti. I její další věty v dokumentu Vzpomínek mají neohroženou razanci: „Ba dokonce, že já vůbec nemohu být sudetskou Němkou, jinak bych prý smýšlela stejně, jako oni,“ píše Susanne Eisele a dodává: „A přece – jsem sudetskou Němkou. Pocházím z Krkonoš, zažila jsem jako dítě a mladá dívka Českou republiku, připojení sudetské země k Německé říši, nacionální socialismus, druhou světovou válku, vyhnání a ´začlenění´ do Bavorska. Avšak myšlení v národnostní kategorii mi je cizí. Až příliš bylo tehdy moje mládí zastíněno ´nacionálním šílenstvím´, které bohužel i dnes, znovu, například v bývalé Jugoslávii, přináší lidem utrpení,“ napsala před lety trutnovská rodačka. Do míst svého mládí nepřijela poprvé. Například v roce 1977 navštívila známá místa s rodinou. Před třemi lety tu byla s dcerou a vnučkami na lyžích. Dům, ve kterém žila, využívala po válce obecní správa. Dnes je tam sídlo obecního úřadu. „Ukazovala jsem dětem bývalý obývací pokoj,“ dodala bez emocí. Velkou naději pro nápravu vztahů vidí paní Susanne v partnerství mezi městy Evropy.

„Je potřeba společně stále komunikovat,“ řekla pro Deník.

Několik postřehů z rukopisu trutnovské rodačky Susanne Eisele pod názvem Mládí v Čechách otrávené nacionalizmem:

„Dějiny nelze vrátit zpět. Bezpráví, které bylo učiněno před více než půl stoletím, se nedá napravit, aniž by nebylo učiněno bezpráví nové. Všechny požadavky vyhnaneckých svazů na zrušení Benešových dekretů, potrestání viníků, odškodnění, restituce a právo na návrat do „staré vlasti“ jenom jitří hluboce zakořeněný strach Čechů, že cizinci – Němci – by se mohli zase roztahovat v jejich zemi a uvrhnout ji opět do neštěstí, a stojí tak v cestě trvalému usmíření.
V roce 1977 jsem chtěla opět spatřit místa mého dětství a jela jsem s otcem a synem do Prahy a Krkonoš. Navštívila jsem domy, ve kterých jsme bydlívali, školy, koupaliště – téměř vše bylo tak, jak jsem měla uchováno ve vzpomínkách. Potkávali jsme Čechy, s nimiž měl otec dosud styky, naši bývalou bonu, která se provdala za Čecha, pana Kroise, našeho bývalého souseda, jenž pečoval o rodinný hrob. Bylo to zajímavé, ale moje „vlast“ to nebyla a já si nepřála žít v téhle komunistické zemi.
Když potkávám lidi, kteří pocházejí odtamtud, je mi jejich přízvuk důvěrně známý. Samozřejmě to platí jen pro ohraničené území severních Čech, kde se hovořilo stejným slezským dialektem. Nemám pocit, že bych patřila k „sudetoněmecké národnostní skupině“. Důvěrně známé jsou pro mne i francké a hesenské dialekty a lidé, mezi kterými již přes půl století žiji.
Vycházela jsem shovívavě ze srovnání, že moje zážitky byly „normálnější“, než zážitky mnoha jiných a chápu, že lidé s hroznějšími vzpomínkami na vyhnání jsou zatrpklí a těžko se mohou vyrovnávat s „tlustou čárou“ za neblahou minulostí.
Je na čase, aby Němci a Češi konečně učinili nový začátek ve svých vztazích. Také spolužití cizinců a Němců v naší vlastní zemi se může jen tehdy podařit a sjednocená Evropa bude jen tehdy úspěšná, pokud bud se konečnou platností překonán nacionalizmus.“