A možná bude znít dnešním „mladým" uším trošku bizarně vyprávění jejich rodičů, co museli podstoupit, aby svoji domácnost a příbuzenstvo pašovaným zbožím zásobovali. Mnoho z dnešních třicátníků si jistě ještě vzpomene na to, jak s rodiči zastavili na parkovišti těsně před hranicemi a sledovali, jak maminka s tatínkem obíhají auto se šroubovákem, aby na nejnenápadnější místa automobilu ukryli kontraband, který mohl „zničit" socialismus. Tedy potraviny, magnetofony, alkohol či hodinky.

A nejen automobil skýtal důmyslné skrýše, které měly obelstít strážce hranic. „Kolikrát jsme byli z těch lidí na prášky, když jsme zjistili, kde všude paš schovávají," vzpomíná Otto Mach, který na státních hranicích oddělujících Československo od Polska strávil neuvěřitelných jednačtyřicet let. Za tu dobu toho viděl opravdu hodně. Mezi oblíbenými schovávačkami figurovalo spodní prádlo, nenápadně všité kapsy, domácí konzervy ukrývající valuty, ale také chléb, kde místo střídky „kynuly" dolary a marky. „Někteří si peníze uschovávali také například do podrážek bot, či je jen tak ledabyle zasunuli za stínítko u auta, neboť předpokládali, že pod svícnem je největší tma," říká Otto Mach a osvětluje, proč vlastně lidé do zahraničí peníze vozili.

Kolik peněz máš, tolikrát jsi vekslákem

„Naši občané mohli do zahraničí vyvézt maximálně tři sta korun na osobu. To z důvodu, aby se nepodrývala ekonomika spřátelených zemí," říká bývalý celník a dodává, že peníze pašovali také veksláci, kteří sledovali kurzy světových měn. „V Polsku byl lepší kurz. Z Československa tak vyvezli dolary, které v Polsku prodali a vydělali až dvacet procent," přibližuje tehdejší vykuky Otto Mach. Jedním dechem však dodává, že veksláci často doplatili na vlastní svět. „Většinou totiž jezdili v chryslerech, které měly dutý blatník. V něm ukrývali ruličky pašované měny," říká Otto Mach, který na Trutnovsku pamatuje hraniční kontroly na přechodech v Královci, na Pomezních boudách, či později na Špindlerovce.

Podle něj byl česko-polský přechod v tehdejších republikových poměrech trošku specifický. „Od šedesátých let minulého století v našich továrnách pracovala spousta Poláků, které sem převážely naše autobusy. Tito pracovníci měli takzvané stálé propustky," vzpomíná Otto Mach a dodává, že každá doba měla své oblíbené pašované zboží, tedy hlavně z Polska.

V šedesátých a sedmdesátých letech to byly umělé kožešinové čepice a pravé liščí kožešiny. Mezi potravinami pak po celou dobu frčely bonbony, alkohol a tabák. V osmdesátých letech lidé z Polska vozili hlavně elektroniku (rádia a magnetofony), kterou polští „soudruzi" vyráběli pod hlavičkou velkých západních firem.

Za devět digitálek trest smrti

Existovala však celá škála produktů, které se nesměly dovážet či vyvážet. Popřípadě se za něj musel platit takzvaný správní poplatek. Otto Mach však přiznává, že proti pašerákům byli celníci vždy o krok pozadu.

„Ze začátku jsme vycházeli ze zkušeností, ale dostali jsme se poté do fáze, kdy jsme v některých případech chodili už najisto. Dokonce jsme měli ke každému vozu příručku," říká bývalý celník a vzpomíná na to, jak v jednom případě dostali pašeráci za svůj pokus o obelstění úřadů trest smrti. I když zprostředkovaně. „Stalo se to v osmdesátých letech, když frčely digitální hodinky. Ty u nás nebyly takřka k sehnání. A byl to jeden z mála artiklů, který proudil přes naše hranice oběma směry," říká Otto Mach.

Na digitálkách chtěli vydělat i dva lidé z Íránu. „Ti před námi zatajili devět kusů této elektroniky, která měla tehdy tak vysokou hodnotu, že se již jednalo o trestný čin. Proto jsme je oba předali SNB. Celá kauza pak doputovala až k soudu. A to bylo pro pašeráky zlé. Tam se zjistilo, že se jedná o Interpolem hledané osoby, které utíkaly ze své vlasti, kde jim hrozil trest smrti. A díky digitálkám mu opravdu ve své domovině neunikly," vzpomíná Otto Mach.

Jiná doba, jiný paš, ale stejná místa

Dodává, že v dnešní době se skrýše od těch před pětadvaceti lety vůbec nezměnily. Jen se změnil artikl. Prakticky každý den totiž východem republiky proudí do Čech z Polska zakázané léky obsahující pseudoefedrin, tedy látku, která je potřeba k výrobě pervitinu. Například od počátku tohoto roku královéhradečtí celníci zajistili celkem 5 357 tablet léků s pseudoefedrinem z nichž by bylo možné vyrobit přibližně půl kilogramu pervitinu v prodejní hodnotě bezmála půl milionu korun. Ale o těchto příbězích zase za pětadvacet let.