Na jednu jedinou noc se vžít do role bezdomovce, přespat venku v jakémkoliv počasí a (alespoň trochu) pochopit roli lidí, kteří z jakéhokoliv důvodu ztratili střechu nad hlavou. Hodně nevšední úkol na mě ušila kolegyně v Deníku Michaela Straková společně s ředitelkou královédvorské pečovatelské služby Marcelou Hauke. Neváhal jsem ale dlouho.

Ačkoliv si život na ulici neumím představit, i díky zázemí, které mi vytváří rodina, jde přece o zajímavý zážitek. A lehká charita v podobě darovaných potravin za pár korun vše umocňuje. Byť věřím, že tento zážitek bude mou poslední bezdomoveckou zkušeností, šel jsem do Noci venku 2015 aktivně. S plánem natáhnout karimatku na dlaždice a vyzkoušet si, jaké je to spát bez střechy nad hlavou uprostřed města.

Pestrá diskusní nabídka

Samotnému přespání předcházel zhruba pětihodinový program v Hankově domě. Téma bezdomovectví pojali při druhé pořadatelské zkušenosti ve Dvoře Králové velkolepě. Kromě filmové, přednáškové i hudební produkce uvnitř, vystavěli před Hankův dům stany a zázemí. To pro případ špatného počasí, které skutečně přišlo. Úkolem „dopůlnočního" programu bylo boření předsudků a mýtů. Díky přednášejícím odborníkům na bezdomoveckou tématiku nabízel pořad mnoho otázek. Vyvolával diskusní témata, nad nimiž se obecenstvo zamýšlelo.

„Víte, co je sociální rehabilitace? Že i v dnešní době lidé často nevědí, jak funguje pošta, jak si vyprat nebo že se neumějí objednat k lékaři?" taková i mnohá další témata vyvstávala před zhruba dvěma stovkami návštěvníků. „Kdo je chudý člověk? Co vlastně chudoba je? Jak si chudobu představujete?"

Otázky všeobecné, odpovědi silně individuální.

Zhruba padesátka lidí, včetně mě, se však těšila na hlavní zážitek. Tím bylo přespání pod otevřeným nebem na veřejném prostranství. V tomto případě na náměstí Václava Hanky. Pořadatelé permanentní program ukončili ve 23 hodin. Členové Českého červeného kříže ze Žacléře nabídli pozdní večerní občerstvení a šlo se na věc.

Bezdomovec 
si počasí nevybere

Spaní venku? Inu, hned po setmění začalo pršet, takže žádná hitparáda. Vítr, o němž hlásali meteorologové, se dostavil až později, k ránu. Nechtěl jsem ulehat mezi dav. Proto jsem si po chvíli hledání vyhlédl místo ve vchodu sousedícím s kavárnou. Nepršelo sem. Skoro.

Trochu jsem při shánění „postele" zmokl, nic hrozného. Oblékl jsem druhý svetr, tepláky na rifle, rozložil karimatku na připravený karton a zahrabal se do spacáku. Chvíli, asi hodinu a půl, trvalo, než jsem se uvelebil a našel aspoň nějakou polohu ve stísněném prostoru. Pak jsem, myslím, usnul. Ne na dlouho. Déšť sice ustoupil, začala se ale ozývat zima, pronikající přes spacák dovnitř.

Spal jsem maximálně hodinu. Pak se rozezvučelo rádio, projel vůz čistící vozovku a bylo po spánku. Závěrečnou hodinku před oficiálním budíčkem jsem už byl na nohou.

Vyspat se na ulici bylo zkušeností. Dá se o něm vyprávět jako o nevšedním a trochu bláznivém zážitku. Doufám ale, že pouze u jedné noci venku už zůstane. Znovu bych spát ven dobrovolně nešel.

Pro mě zážitek s nevlídnou tváří. Pro jiné každodenní rutina. Nechtěl bych. Pohled na bezdomovce jsem si ale rozšířil a upravil.