V únoru letošního roku je vyprávěl reportérovi Deníku, kterého vyvezl do kopců na samotu nad Lánovem a Dolním Dvorem na skútru. V devadesáti letech! Návštěva a milé setkání s příjemným a stále čiperným hostitelem se tehdy protáhlo do pozdních večerních hodin a vrcholilo pozorováním jelenů z okna Čechotovského lovecké chaty. Tu si kdysi sám postavil na místě zbořené boudy a původního statku. Krmil u ní jeleny, kteří byli jeho celoživotní láskou. Po Krkonoších pro ně zakládal obory. Alojz Čechotovský odešel do věčných lovišť ve svém milovaném lese.

Bývalý hajný z Dolního Dvora, který pocházel z vesničky Sološnica od slovenských Malacek, přišel do Krkonoš v roce 1950. Začínal na hájence ve Špindlerově Mlýně, dostal tehdy revír Kozí hřbety. Od roku byl 1955 dobrovolným členem Horské služby.

Doma bylo devět dětí, mladý Alojz se vydal do Tachova na půlroční kurz lesníka zakončený státní zkouškou. Druhého ledna 1950 nastoupil jako lesník do Špindlerova Mlýna. Dostal revír Kozí hřbety. V roce 1957 byl převelený do Dolního Dvora, kde bylo potřeba obsadit uvolněné místo hajného. Původně tam vůbec nechtěl. Nakonec vydržel až do své smrti.

"Ve Špindlu jsem začínal za 740 Kčs, měl jsem bydlení zdarma a dřevo k tomu. Naučil jsem se svážet dřevo rohačkách, absolvoval jsem také v Harrachově půlroční lanovkářský kurz v Harrachově," vyprávěl. Tehdy ještě neexistoval Krkonošský národní park, Alojz Čechotovský pracoval pro lesní závod Vrchlabí. "Ve Špindlu jsem se oženil, měli jsme prvního syna Vladimíra. Bydleli jsme v hájence, což byla poslední chalupa pod Kozími hřbety," popisoval.

V roce 1957 byl převelený do Dolního Dvora, kde bylo potřeba obsadit uvolněné místo hajného. "Nejdřív jsem dal výpověď, nechtěl jsem sem jít. Mohl jsem jít dělat pošťáka ve Špindlu nebo sportovního referenta na Vojenské zotavovně. Nakonec jsem podlehl, řekl, že to vydržím a přestěhovali jsme se," vzpomínal na příchod do Dolního Dvora před 65 lety.

Výborně to uměl na lyžích. Běžkařské umění uplatnil nejen při osmnácti startech na Krkonošské 70 v závodě desetičlenných hlídek po hřebenech hor, ale také při natáčení slavné komedie S tebou mě baví svět.

"Za Julia Satinského musel jezdit na běžkách někdo jiný. Takže zatímco jsme točili, jak chlapi jedou v noci lesem a padají u stromků na hubu, Satinský v chalupě popíjel borovičku. Lyžovat uměl jen Pavel Nový. Ten byl opravdu dobrý a nejodvážnější," rozpovídal se o natáčení. Při něm působil jako technický poradce a odborník přes lyžování.

S filmovým štábem měl dost práce. Na natáčení v Dolním Dvoře byl uvolněný od ředitele lesního závodu Vrchlabí. "Radil jsem jim, jak nejlépe natočit scény, například na lyžích. Chalupa Apalucha tehdy patřila partě pražských vodáků. Některé scény se natáčely také u místních v Dolním Dvoře, například v jedné chalupě se dotáčelo, jak Jana Šulcová proletěla uhlím," barvitě líčil.

Měl strach, aby se nikomu nic nestalo. "Herci byli divoši. Bylo to s nimi hezké, mám spoustu zážitků a hezké vzpomínky. Přineslo mi to přilepšení a ještě jsem si užil legraci. Hlavně po večeři v hotelu Morava v Dolním Dvoře to bylo vždycky veliké," usmíval se.

Nejvíc mu dal zabrat Pavel Nový. "To byl divočák! Nezapomenu do smrti na to, jak vzal z kuchyně velké hrnce, ve kterých se vařil čaj, a jezdil s nimi z kopce. Měl štěstí, že se nic nestalo, otevřený velký hrnec mu mohl rozříznout obličej. S Pavlem jsme se hodně spřátelili a byli poté v kontaktu. Litoval jsem ho, když byl hodně nemocný," říkal bývalý lesník.

Mezi památné scény patří pád Václava Postráneckého do kadibudky nebo kočárek s Matýskem ujíždějící po sjezdovce. "Do kadibudky spadl jeden kluk z Horské služby ze Špindlu. Zvládl to bez zranění, bylo to tak narafičené. S kočárkem to bylo tak, že jsem ho držel přes kladku na silném rybářském vlasci. Připraveny byly tři řady chytačů," vybavoval si scény z natáčení i po letech.

Václavu Postráneckému půjčoval lyžařské boty. "Měl stejnou nohu jako já. Boty mi ale zapomněl vrátit, proto jsem si pro ně tehdy přijel na Barrandov. Skončili jsme pak i s Pavlem Novým v hospodě," přidal historku.

Pěkně vzpomínal také na spolupráci s režisérkou Marií Poledňákovou. "Byla výborná. Už začátek u chalupy v Dolním Dvoře byl krásný. Ve sněhu bylo nastrkaných dvacet flašek šampaňského a říkala všem, co a jak chce udělat, a že by byla hrozně ráda, aby každý odvedl maximum." To se povedlo dokonale.