Eva Alberovská jezdí do Domova sv. Josefa v Žirči už deset let. Dva měsíce v roce tu vždy rehabilituje s roztroušenou sklerózou a v jediném nestátním zařízení tohoto typu v České republice především odpočívá.

S nemocí, kterou lékaři umí při nejlepší snaze pouze potlačit, si sama nedokáže bez cizí pomoci například nakoupit. „Dneska bych potřebovala zimní bundu a tričko s dlouhým rukávem,“ hlásí Eva z Kněževsi u Rakovníka při příjezdu před jeden z dvorských obchodních domů.

Na ní i sedmičku dalších vozíčkářů tu už čekají dobrovolníci z Královédvorské Arniky. Je mezi nimi i finanční odborník Josef Bárta. Se spolkem se ve volném čase vozíčkářům věnuje už čtyři roky.

„Chodíme do divadla, hrajeme různé hry, účastníme se jejich slavností v Domově sv. Josefa v Žirči nebo společně prostě jen trávíme čas. Nakupování je jednou z činností, kterou se snažíme s lidmi sbližovat,“ říká Josef Bárta. „Ošetřovatelky v domově se nemohou klientům věnovat po práci. Mají osob-ní život,“ má pochopení.

SERVIS A POHODLÍ

Arnika sdružuje dobrovolníky. Ti nesuplují práci ošetřovatelů, nejsou ani zdravotníky. Prostě jen ve volném čase pomáhají druhým, aniž by od toho cokoliv očekávali. Už patnáct let.

„Přišlo mi jako skvělá náplň života, když mohu věnovat svůj čas lidem s roztroušenou sklerózou. Má smysl někomu dělat radost,“ říká Josef Bárta.

Vozíčkáři při nakupování potřebují pomoc vlastně neustále. „Někdo nemůže na ruce, jiný špatně vidí, pro mnohé může být těžké se v obchodě jen zorientovat nebo si něco přečíst ve výloze a zaplatit. Děláme jim takový servis a pohodlí,“ vysvětluje Josef Bárta.

Třeba Jana Štěpánová. Energická dáma a zakladatelka Arniky se během nákupů často mění i v modelku. Bundu si totiž musí vyzkoušet, aby otestovala velikost a střih.

„Sháněli jsme ji už před čtrnácti dny. Ukázalo se to jako velký problém. Pro vozíčkáře je často rozhodující velikost, ale i cena. A když bývá v pořádku jedno, to druhé je špatně,“ usmívá se Jana Štěpánová. Před časem obdržela od Královéhradeckého kraje cenu za pomoc, kterou hendikepovaným lidem léta poskytuje. Tu samou, kterou má i její dobrovolnický spolek.

NA NÁMĚSTÍ TO DRNCÁ

Arnika se však v posledních letech potýká s nedostatkem členské základny. „Rádi uvítáme kohokoliv nového, kdo chce pomoci. Snažíme se, aby měl každý vozíčkář k ruce jednoho dobrovolníka. Pak je to nakupování pohodlné,“ vysvětluje Jana Štěpánová.

Naposledy Arnika zlákala třeba Martinu Čížkovou ze Zvičiny. „Tohle má smysl, moc mě to baví a mám z příjemný pocit z toho, že někomu ulehčím,“ vysvětlila, proč se ke spolku přidala.

„Člověk tady změní pohled na život. Je mi příjemnější někomu pomoci, než se třeba honit za míčem na hřišti. I když ani to nikomu samozřejmě neberu,“ vysvětluje zase Josef Beneš.

Peníze na činnost spolek shání po drobných sponzorech, příspěvek pravidelně poskytuje i město. „Někdy to ale dotujeme i sami. Napečeme třeba buchty na výlety,“ směje se Štěpánová.

S jízdou prý vozíčkáři ve Dvoře Králové problém nemají. Místa, kam se nedostanou, už mají vytipovaná, a tak se jim vyhýbají. „Vozíčkářům jen často vadí, že na náměstí jsou kostky a že to tam pořád drncá,“ smějí se dobrovolní asistenti.